Bohuslav Balbín: Výtah z českých dějin neboli Historie boleslavská Smrt blahoslaveného Jana Nepomuckého Roku 1383 je na králův příkaz ve Vltavě utopen blahoslavený Jan, narozený v Nepomuku v Čechách, mistr pražské univerzity a doktor dekretů, kanovník metropolitního chrámu, zpovědník královny Johany, manželky císaře Václava, protože nechtěl vyzradit císaři Václavovi nic z onoho zpovědního tajemství o bezúhonné královně. Jeho svatý život a nebeské zázraky vydal tiskem důstojný Otec Jiří Ferus z Tovaryšstva Ježíšova, nikoliv pod svým jménem (ten skromný muž uveřejňoval své knihy pod cizím jménem). On také poradil vysoce urozenému pánu Františku ze Šternberka, aby v rodném domě blahoslaveného mučedníka v městečku Nepomuku (či podle starého názvu Pomuku) znovu vybudoval slavný svatostánek. Jeho náhrobek je zázračně chráněn Opět důstojný Otec Jiří Ferus v uvedeném spisku a Albert Chanovský, také z Tovaryšstva, v díle Stopa zbožných Čech, vyložili, že kdokoliv svévolně šlápl na náhrobek v pražském chrámu, ještě toho dne jej stihla několika výstražnými tresty nějaká vážná světská hanba. Náhrobek blahoslaveného Jana je uctíván i dnes, a ačkoliv se časem z nevědomosti vyskytly nějaké pokusy narušit kult světce, přesto lid nemohl být odvrácen od jednou pevně vštípené a oprávněné zbožné úcty k němu. O takovém starém náboženském cítění a kultu svatých krásně mluvil zkušený Henschen ve svém vypsání skutků světců: Papež Urban VIII. chtěl, aby nedošlo k narušení uctíváni světců z doby starší než jedno století ničím, čím by potom (to uctívání) netrvalo na věky. V roce 1384 nařídil boleslavský arcijáhen Přibík zachovat pro všechny časy něco z podýmného, jak to uvádějí erekční knihy; co to vlastně je podýmné, najdeš u Hájka. Kučera, Rak: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Vyšehrad, Praha 1983 (přel. Martin Svatoš) Bohuslav Balbín: Rozmanitosti z historie Království českého O mloku a některých druzích hmyzu. V Čechách prý se nacházejí škorpióni. Také hadi s korunkou. Občas se u nás vyskytl i drak. Svatojánské mušky. (I. kniha, LXIV. kapitola) Agricola dosvědčuje, že se mlok, čtvernožec podobný ještěrce, nachází v jamách u Jáchymova. Je tak studený, že dovede stejně jako led uhasit oheň – ostatně i hadí vejce vhozená do komína dovedou uhasit plamen. Agricola také vykládá, že roku 1566 nalezl náramné množství mloků na Schneebergu. Aby pak se k tomuto tvoru nepřipojovaly nějaké báchorky, velmi pečlivě a přesně jej popsal. Poslední zmínka mezi živočichy patří obvykle hmyzu. Je dobré si zapamatovat, že Češi mají téměř všechen hmyz, který se obvykle uvádí po celé Evropě. (Snad i jedovaté pavouky a jiný podobný hmyz, jenž je charakteristický pro určité krajiny jako třeba Apulii.) Podle tvrzení autorů máme i škorpióny, i když ne ve velkém množství, také pak jsou méně jedovatí. Vzpomínám si, že jsem roku 1644 viděl v Praze za velkého letního vedra škorpióny vylíhlé v Praze a donesené do koleje. Osvědčený! lékař Marcus je za mé přítomnosti prohlásil za pravé a vskutku jedovaté. Nejeden člověk spatřil v Čechách hady ozdobené korunkou. Konečně Tanner pyšně prohlásil, že takovou hadí korunku vlastní. V Brně zase v samém vchodu do radnice ukazují draka zavěšeného pod klenbou. Má výrazné šupiny se zářivými skvrnami a – mohu-li si po tolika letech vzpomenout – měří dobře šest loktů. Staré památky dosvědčují, že sem byl přinesen z Čech a dán městu jako vzácný dárek. V jaroměřské radnici zase uchovávají starobylou rukopisnou knihu s kronikou žacléřského hradu. V té kronice se výmluvnými slovy říká, v kterém roce a odkud byl tento drak přiveden na hrad Žacléř, kde a kým byl usmrcen, takže tomu musí každý věřit. Jen uvaž, o kolika hadech s jestřábí nebo orlí hlavou mluví v Podzemním světě (Mundus subterraneus) Kircher! Ovšem lidé, kteří prohlíželi brněnského draka zblízka, mají za to, že je to krokodýl, protože má ocas a vzadu pancíř. U těchto jedovatých tvorů, kteří se rodí ze zahnívajícího kalu, jsem ochoten věřit, že mění svou podstatu a nezachovávají při zrodu stejnou podobu. Kolik jsme viděli malovaných podob hadů a draků a byli jako živí. Kolik popisů jsme četli. A tak se i známý brněnský drak mohl vylíhnout s pancířem na zádech a mohl také zajít věkem, vždyť u něho musíme počítat s rozmezím tolika století, přesněji od roku 1100. Brněnští pak jej mohli nahradit krokodýlem, jejž přijali odjinud. Svatojánští broučci je druh mušek, jimž bychom mohli říkat noční lucerničky. V noci totiž svítí, létají po lesích, občas odpočívají, ale jejich světlo je vždy jasné. Věřím, že se nacházejí téměř všude v lesnatých krajinách, a tak snad mohu jejich popis ukončit. Důstojný otec Jan Tanner z našeho Tovaryšstva, člověk nade vší pochybnost důvěryhodný, mi nedávno jako očitý svědek vyprávěl cosi neobvyklého, co ještě nikdo dostatečně neprozkoumal: na věžích hradu Karlštejna hnízdí ve velkém množství sokoli. Shromažďují se tam z okolních kopců a jeskyň a do hnízd přinášejí jako potravu pro sebe a své mladé jakýsi velký hmyz, který nikdo nespatřil na jiném místě. Venkované tomu tvoru naprosto chybně říkají štír. Má holou hlavu ve tvaru krunýře, ostatní tělo je podlouhlé bez skořápky a bez ulity, žlutavě bledé. Má čtyři nohy. Tlustý a beztvarý ocas je delší než krunýř nejméně o tři prsty. Celé tělo od hlavy až ke špičce ocasu obnáší polovinu pražského lokte, ba i víc. Chtěl bych vidět někoho, kdo by dovedl stanovit něco bezpečného o povaze tohoto hmyzu. Mně nebylo nikdy dopřáno spatřit ten cizokrajný jev opatřený krunýřem a potulující se bez domova. Balbín, Bohuslav: Krásy a bohatství české země, přel. H.Businská, Panorama, Praha 1986 Bohuslav Balbín: O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá Jaká chyba a jaký škodlivý zločin nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a dávných mravů. Těžký tudíž a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti nebo jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť nesmíme se domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno, jak níže povím jasněji, bez ukřivdění dávným obyvatelům a všem stavům. Pamatuji se, že jsem kdysi u Lipsia četl, že mění-li se jazyk, jest to nejkrajnějším a téměř otrockým ponížením; „neboť tak," dí často vychvalovaný Commineus, „družina panovníka, mravy dvořanů, způsob života, kroj, nepřizpůsobí-li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva, budou trpěny, a následuje povstání nejnebezpečnější." V jaké nebezpečí vrhá se panovník, v jaké vlast, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou než každé bezvládí. Ó dome starý, jak nerovný pán tobě vládne! Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! Ó, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti poddaných, podle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně kvetším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen – neboť nemohu jinak nazývati násilné vydírání-a denně před očima mizejí, když vídeňský dvůr, navnaděn sladkostí českých peněz, denně jícnem nenasytným volá: „Přinášej! Přinášej!" Smím se domnívati, že se vyznáš v umění vladařském, když neznáš ani první čárky řádné správy a politické schopnosti? Neboť, ať mluvím s filosofií, nemůže-li býti žádné vědy bez předmětu a je-li dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kdo o politice pojednávají, předmětem, cílem a nejvyšším zákonem politické moudrosti: blahobyt národa, jeho bezpečnost, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí potřebných k životu krásnému, veselému a líbeznému dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ke knížeti a jiné toho druhu věci: můžeme-li za to míti, že rozumíš politice ty, jenž jsi dokázal vše jiné a vypočítaným tu věcem přímo opačné, který z trápení ubohých a chudých vesničanů i měšťanů peníze jsi vydral? Závěr Obrany Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem bud rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď vizitačního neb revizitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, a mlčel-lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval-lis to vše jazykem a perem prodejným: krev nešťastných padne na tebe a na syny tvé! Dělej co dělej, i kdybys denně obětoval a obětovával bohu, denně unavoval zpovědníky, denně přijímal tělo Kristovo a krev, své zatracení jíš a piješ, zneuctívaje tělo boží; praví sv. Augustin: „Tělo Kristovo, toť jsou chudí na tomto světě!" Nešťastníce, dříve vydej a vyvrhni krev chudiny, které jsi se nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinen tak mnohým zlem, které žádným pobožnůstkářstvím nemůže býti odpykáno, leč toliko nápravou spravedlnosti. Bůh každému odplatí dobře či zle, jakou zásluhu má o vlast. Toť jest moje žaloba. Přichází-li snad pozdě, jistě jest pravdivá a spravedlivou býti nepřestane nikdy. Ty, z patronů země české nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe země česká od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme: Nedej zahynouti nám i budoucím! Neráčíš-li snad vyslyšeti synů zvrhlých, slyš a vyslyš prosby předků, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na tebe hledí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás! Antologie ze starší české literatury, SPN, Praha 1962