Vladislav Vančura: Rozmarné léto Vzpomínka panina „Můj manžel plkává dosti často,“ pravila paní Důrová, „ach! Je mi to snášeti od sedmnáctého roku, neboť vězte, že jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, že toho měli ti kluci dost, když je zmlátil.“ Zevrubnost a obšírnost (na radu kritiků) Abbé, jemuž výjev s hrncem připomenul obraz na rubu peníze popsaného v Begerově „Observationes et coniecturae itd numismata quaedam antiqua“ se odmlčel a v zamyšlení metal kámen po kameni v proud Orše. „Jednání tak živé a hra tak upřílišněná,“ děl Antonín nakláněje se k majorovi, „nepřísluší knězi a abbé by jí měl zanechati. Viděl jsem dosti bláhovců, již činili jako on a vposled litovali svého rozjitření, neboť kdokoliv se jme, nejsa vycvičen ve vrhání, metati břemena malá či velká, činí to tak nedobře, že si pohne hmotou mozečku nebo prodlouženou míchou. Vypravuje se o některých historicích, že cvičívali své tělo,“ hovořil dále Antonín zvedaje hlas, „a slýchávám, že mezi ctiteli literatur byli běhouni. Je to však důvod, aby se kanovník štval polem a přeskakoval ostnaté keře?“ „Co chcete říci, mistře,“ zeptal se kanovník, „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“ Rozhodnost a čin. „Srozuměla jsem,“ pravila paní Důrová, „že se hádáte o jakési nesmysly a že křičíte, jako by šlo o peníze. Můj manžel je otevřhuba. Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.“ Řkouc to paní vstoupila do lodičky a odvázavši ji přeplavila se na druhý břeh Orše k abbému. „Můj muž,“ pravila, „je nevyrovnatelný osel, pojďte pane, převezu vás a vy mu to řeknete zblízka.“ [...] Výčet jídel Pan Důra, major a abbé vešli do staré hospody U čtrnácti pomocníků a vedli si vesele. „Jezme a pijme,“ řekl Hugo.“Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu bývá obyčej jísti.“ „Majore,“ děl abbé, „stal jste se žroutem nebo mluvkou? Chcete ukázati zuby nebo jazyk?“ „Kdybych se vyznal v řeči, mlčel bych, jako mlčíte vy, abbé,“ odvětil Hugo. “Budiž, nenutím vás, abyste se ujal svého nástroje, avšak jezte!“ Kanovník poznamenal, že mu není volno, mluví-li se příliš, a Antonín nabíraje sběračkou polévku řekl: „Není vám volno? Vždyť jsme sotva počali s večeří. To jest,“ dodal obraceje větve svého kníru k abbému, „následek špatné životosprávy. Příliš přemýšlíte! Přemýšlíte i při večeři a to jest druh nepřiměřeného obžerství.“ „Tak mi to promiňte,“ řekl kněz, „proč počínati novou hádku?“ „Proto,“ odpověděl plavčí mistr, „proto, že se zahubíte. Protože je vám padesát let. Protože setrváváte v špatných zvycích. Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže; smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“ „Vaše představivost,“ děl major, „je obludná, Antoníne. Cožpak vám tato vinná láhev připomíná Orši?“ „Ne, ne, ne. Nebo ano, ano.“ „Kdepak je asi sůl?“ „A ocet?“ „Pamatujete se, jak jsme solívali za starých časů topinky se sádlem?“ „Ach, ouvé!“ „To jsou, to jsou ty jazyky ciceronské s uzdičkou a bez uzdičky, když se přešmikne!“ Major, abbé a Antonín jedli a zapíjeli vínem. Rybu, mísu skopového, talíř špenátu, srnčí kýtu s trochou brusinek, chřest, špetku salátu, koláč, drobet kompotu; ovoce (hrome, hrozny doposud neuzrály a devět sýrů. „Platit!“ „Dejte sem účet, sklepníku, a novou láhev. Nespěchejte z přílišné ochoty, neboť víno je nositi dobře!“ „Dejte to sem! Dobrá. Zde jsou peníze.“ „Pánové, můžeme jíti,“ řekl major, „neboť pokud se pamatuji, jdeme na představení kouzelníkovo.“ „Hleďme,“ pravil Antonín, „byl bych na to zapomněl, právě jako vy, abbé. Chci se vsaditi, že Arnoštek čeká a že se ohlíží po vašich kloboucích, postrádaje i mé čepice.“ „Byl bych na to zapomněl jen z ochoty k vám, „doložil abbé,“ neboť jsem viděl, že jste pili více než s chutí.“ „Vypil jste půl láhve, a jestliže jste ji vypil bez chuti, tím hůře pro vás,“ řekl major. „Tím lépe, tím lépe. Nechci ani mysliti na to, jak by věc šla vpřed, kdyby měl abbé žízeň.“ Řka to, Antonín si rukávem utřel vousy a zmocnil se kytice, jež trčela uprostřed stolu. „Pojďme,“ pravil Hugo. A vyšli. Náměstí, tento výtvor století XVIIL. , doplňovaný hrůzyplným stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, s temnými kupami platanů a se zářícími stromy svítilen, majíc korunu z hvězd, bylo málem krásné. [...] Mistr a Kateřina Přišed domů, mistr Antonín nalezl dveře otevřeny a paní Důrovou uprostřed světnice. „Tak se podívejme.“ pravila zakládajíc si ruce “Kudy chodíš, kde se touláš? Byla jsem na plovárně, je všechna špinavá a zanešena proutím i listovím, jež připlouvá s proudem Orše. Co jsi dělal, Antoníne.“ „Ach,“ děl Antonín, „vy jste se vrátila pro své věci. Vezměte si je. Nakládejte, balte, stěhujte se, pakujte.“ „Vrátila jsem se,“ pravila Kateřina, „protože ti chci odpustiti. Byl jsi již sdostatek potrestán za svoji nevěru, neboť žiješ tři dny v nečištěném a pustém příbytku, jíš neupravená jídla a snad ani nespáváš. Nemohu se na tebe déle hněvati, Antoníne.“ „Tím lépe,“ odpověděl mistr, „nehněvej se, avšak pokud jde o moje chyby, jsou nenapravitelné. Viděl jsem dnes pradlenu, jež stála po kolena v Orši. Byla daleko ošklivější než Anna, a přece mi bylo jasné, že jsem se nepolepšil. Vezmi si tedy svoje nádobí a jdi za Arnoštkem, je to vzorný kouzelník a řádný manžel.“ „Když tě slyším tak hovořiti,“ pravila paní, opásavši se starou zástěrou a vyškrabujíc hrnec, „zdá se mi, že ses s ním smluvil, aby mě odvlékl.“ „Nutíš mě, abych se vyjadřoval určitěji,“ děl Antonín, „nuže, jsi záletná ženská a spala jsi dnes v noci u Arnoštka. Dobrá, nevyčítám ti těla, ačkoliv je tučné a škaredé, ale potrestám tě za pomlouvačný způsob omluv. Ticho,“ dodal, když paní chtěla odpovídati, „připouštím, abys zůstala, ale nestrpím tvé řeči.“ Potom si mistr vykasal rukávy a vykonal, co naznačil. Vančura, Vladislav: První prózy a první pokusy, Československý spisovatel, Praha