Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého Kosmas Kosmas žil tedy bez starosti, ale dobré bydlo mu nedalo dobře dělat: místo aby svými sytými ústy od rozbřesku do smrákání velebil Boha, staral se o věci pošetilé. Byl přitom až běda umíněný, a kdyby mu byl Bůh nedal veselou a rozmarnou povahu, nebyla by jej mohla paní Božetěcha věru milovat. A když už je řeč o jeho chybách, sluší se dodati, že Kosmas dychtil slyšeti kdejaký „příběh a nejrůznější povídačky. Zvával do svého domu chasníky, kteří měli dobrou vyřídilku, a dále ty, kdo se dožili dlouhého věku a dovedli vypravovat o starých časech. Na jaře léta Páně 1114 začali ke Kosmovi docházeti čtyři lidé: Prvý byl pohan zvířecího výrazu, který zestárl v polním hospodářství na neúrodné půdě a který za moru přišel o celé příbuzenstvo. Druhý z řečené čtveřice byl chromý zbrojenec. V polské válce mu byla uťata ruka a odtud se již nehodil k žádnému dílu. Třetí chasník se hlásil rovněž ke zbrani. Kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale kde jsou ty časy! Na stará kolena chodil jen co noha nohu mine. Byl trochu dyšný, sotva po desíti krocích mu promodrávaly rty a lapal po dechu jako ryba, která se znenadání octne na vzduchu. Vedle toho měl chuďas těžké nohy. Ráno si mohl ještě jakžtakž navléci škorně, ale když jej mezi dnem napadlo, že by si na okamžik mohl udělat pohodlí, a když se vyzul, nebylo široko daleko siláka, který by vpravil jeho ubohé tlapy do škorní. Tak čertovsky byly zpuchlé. K lidem vyjmenovaným družil se chlapík čtvrtý a to byl otrok, jemuž se podařilo uniknouti. Jeho starý pán, zřejmě lakomý, mu přikázal, aby při špatné stravě zpracovával len. Soukal jej tedy z kužele, ale nicotná práce se mu nikterak nelíbila. Bál se, že si vyvrátí palec a že si od stálého otírání prodře kůži na ukazováku. Byl mezi svými soudruhy nešťasten, a protože jej příliš neposedná mysl ponoukala, aby zaměnil osud chuďasa za osud lepší, utekl jednoho krásného dne do Prahy. Zdálo se mu totiž (a podobnou myšlenku sdíleli i jeho noví společníci), že na pražském hradě, kde je plno velmožů a kde se čas od času konají shromáždění a kam přicházejí kupci, bude snáze živořiti než jinde. Vedeni touto nadějí stáhli se tedy všichni čtyři v místo hradu. Nalezli tam, jako krysy lezou do komína, kde se udí maso. Ale nic naplat, bylo jim stále zle! Hladověli a mohlo to s nimi špatně dopadnout, kdyby jim Kosmas nebyl vytrhl trn z nohy. A ta věc se stala takto: Jednou seděli ti chlapíci u řeky. Stařec, který pozbyl rodiny, klátil nohama nad proudem, člověk s uťatou rukou si odháněl čepicí mouchy, druhý zbrojenec klímal a otrok prohledával křoviny a slídil po nějakém pohozeném soustu. Měli všichni náramnou chuť na skopové, a nemohouce jísti, pro ukrácení dlouhé chvíle hovořili. „Ty," řekl bezruký zbrojenec starci, „se budeš klátit dozajista v pekle na nějaké osice." „Proč?" zeptal se stařec. „Proto," odpověděl voják, „že nejsi pokřtěn, a proto, že žiješ v temnosti, jako žijí hovada a ďáblové. – Co se tkne osiky, uvedl jsem její jméno, neboť je to strom Jidášův." To byl začátek dlouhé hádky. Stařec totiž nemlčel a jal se odporovati, uváděje, že člověk se má držeti víry, která mu byla dána v mladosti. Dále vypravoval, že má uděláno pro strach z ďábla, kterého co živ neviděl, ale že si náramně nerad vzpomíná na setkání s hanebnými duchy mrtvých a se skřety a s rusalkami. „A to nevím, brachu, co je horší!" dodal. „Uhaduji, že budeš potenku pískat, až se jim jednou uráčí prohnat tě někde po bažinách." Za řeči přišla pohanovi na mysl stará povídačka, a tak – nečekaje na vybídnutí – spustil, jak šel jakýsi ovčák za děvečkou, která bydlila v poplužním dvoře. Když byl stařec v nejlepším a když vypravoval, jak ta děvečka měla ku pomoci lesní ženky a jak švihajíc proutkem proměnila ovčáka ve vepře, zapraskala za chlapy nějaká větvička. Tu se ohlédli a spatřili kanovníka Kosmu. I pozdravili jej a přáli mu zdar v práci a po smrti slávu nebeskou a za života takovou pevnost, aby se po všechny časy mohl vyvarovat hříchu. Říkali to nakvap a chtěli vyklidit pole. Chtěli odtáhnout, neboť jejich svědomí nebylo tak zcela bez úhony, a co se tkne práv, měli tu a tam nějaký vroubek. Když se tedy hotovili poraditi se s vánkem a když bezruký zbrojenec byl již na cestě, jal se loviti Kosmas ve svém váčku a nalezl krásný, lesklý penízek. I položil si jej na dlaň, a trhnuv rukou, dal mu několikrát povyskočit do výše. To byla nádherná podívaná a zbrojnošové ji ještě nikdy neviděli. O otroku a starci není to třeba ani připomínat, protože žili od narození leda v chlévech a v dobytčích ohradách. Když peníz třikrát povyskočil a třikrát dopadl na kanovníkovu dlaň, tvářil se ten starý hračka, že jej chce schovat zase do váčku. Starci se na tu rozmarnou hru dívali s pootevřenými ústy. A je lehko uhodnout, co si myslili. „To jsou," řekl Kosmas, „lístky osiky nejjidášštější a Bůh uchovej, abych vám dal jediný z nich bez práce a bez zasloužení." „Pane," odpověděli jediným hlasem za všechny, „je nám už hezká řádka let a co živi jsme neviděli peníz. Ukaž jej zblízka, přisámbohu, vždyť vidíš, že se neosmělujeme o něj poprositi, jakkoliv jsme lačni a zbídačeni." „Možná," řekl opět Kosmas, „že se s ním přece jen rozloučím a že jej vhodím mezi vás. Učiním to ovšem jen tehdy, jste-li dobří křesťané a není-li mezi vámi člověk, který má duši obtíženu smrtelným hříchem. – Druhá podmínka jest, aby ten, kdo vypravoval příběh o děvečce a o ovčákovi, mluvil pravdu a přiznal se, že je to lež." „Pane," odpověděl bývalý otrok, Jsme lidé sehnaní z nejrůznějších koutů země, spíme jen tak namátkou a nemáme ani vlastního příbytku. Co se tkne jídla, dostává se nám někdy špetky zrní, abychom si upekli caltu, jindy jíme ryby, které páchnou bahnisky, a tak se ustavičně postíme. Jak tedy můžeme hřešiti?" „Ach," řekl Kosmas, „ty máš ostrý jazyk! Nedivil bych se, kdybys byl nějaký otrok, který utekl od biskupa. Kdepak ses naučil takové výmluvnosti?" V otroku hrklo, zaříkával se, že již nepromluví, ale Kosmas o něho nedbal. Veden svým záměrem vmetl penízek mezi řečené starce a smál se, vida, jak se po něm ženou a jak se odstrkují a jak se každý na svou pěst snaží dosíci té vzácné věci. Kdo z nich je nejobratnější? Kdo má největší sílu? Byl to pohanský stařec. Co živ se neotáčel s takovou mrštností, co živ nevložil takovou prudkost v rozmach své pravice. I vyrazil jako beran a zavalil penízek svým špičatým zadkem a zůstal na něm seděti s tváří hloupého čerta, jenž uchvátil duši. „To je hezké! To si dám líbit!" vykřikl Kosmas směje se z plna hrdla. „A nyní," pokračoval, otřev si hřbetem ruky ústa, „odpovídej na otázku, kterou jsem ti dal!" Přirozenost starcova byla však chabá a Kosmas musil čtyřikrát či pětkrát opakovat otázku a musil na něho naléhat, jako se naléhá na osla. Konečně se mu vrátila výmluvnost a stařec řekl: „Pane, ovčák, o kterém jsem mluvil, šel k děvečce do dvora, který sluje Prasetín. Byla to pouhá děvečka, ale lesní ženky ji vyučily kouzlům a potom dovedla zaklínat mužské na podobu zvířat. Můj děd ji znal a viděl na vlastní oči, jak šlehala ty mužské proutkem." „To," řekl Kosmas, „jsi slyšel od nějakého učeného kněze a tvůj děd, který utíral kravám ocasy a který byl dozajista hlupák, o tom pranic nevěděl." „Pane," pravil opět stařec, „stalo se to deset pětiletí před velikým morem a devět pětiletí po válce mužů se ženami." „Přisámbohu," vykřikl Kosmas, „co ty můžeš povídat o pětiletí a co víš o válce můžu a žen?" „Vím," odpověděl stařec, „že za časů starých se ženy vzbouřily proti vládě mužů a že ony chtěly rozkazovati a že chtěly voditi muže v boj." Řka to úvodem, jal se vypravovati o dívčích válkách a Kosmas pohupuje se v bocích a s rukama složenýma za zády mu naslouchal. „Ďas ví," řekl, když stařec skončil, „nejsi-li nějaký divous nebo nějaký pekelník, ale přijď den před svatým pátkem, to jest čtvrtý den v témdni, do domu kanovnického a ptej se na toho, kdo se jmenuje Kosmas a je kanovníkem kostela. Sluha ti ukáže na moje dveře a já ti dám něco k jídlu a budu se tě vyptávat na věci podobné těm, které jsi vypravoval." Slyše jméno kanovníkovo a znamenaje, že jeho hodnost je asi převeliká a převzácná, dal se stařec do strašení. Přepadla jej tíseň a bál se, že mu bude odňat peníz, který dostal, neboť jakkoliv byl hlupák, přece jen dobře tušil, že se nehodí, aby kněz rozmlouval s tím, kdo nedošel křtu, a aby mu dával penízek. Kosmas chtěl prohodit ještě nějaké slovíčko na rozloučenou, ale neřekl je. Zahlédl totiž v dálce kněžskou sutanu a rychle se vzdálil, aby nevzešlo pohoršení proto, že rozmlouvá s lidmi bez důstojenství a úřadu a ovšem i bez svěcení. Buď dobrý Bůh pochválen všemi lidmi a ve všech končinách světa! Stalo se však někdy, aby chuďas byl obdarován, když chytá lelky u vody a když ani neprosí? Vančura, Vladislav: Obrazy z dějin národa českého