Vladislav Vančura: Kubula a Kuba Kubikula Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy a obráceně, tehdy, když tak zběsile mrzlo, šili čepičáři ušaté čepice. Je tomu doslova sto let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky. Teď nás na takové věci nikdo nenachytá, ale za těch starých časů se bál klekánice i pan učitel, a kdyby byl na něho v noci někdo zadupal, mazal by to domů a pelášil by ostošest. Tehdy nebývaly se strašidly žerty. Jednou chodil světem medvědář Kuba Kubikula a ten chlapík měl veliké potíže se svým medvědem Kubulou. Medvěd byl hajdalák a mlsoun. Nečesal se, nemyl a chodil jako ledajaká opice. Medvědář na něho: Kubulo sem a Kubulo tam, Kubulo a Kubuličko, ale kdepak! Medvěd ne a ne postát, ne a ne si utřít hubu, ne a ne se dát vyhřebelcovat a vyčistit uši. S jídlem to bylo pramizerné a o koupání ani řeč! Lidičky, co měl ten Kubula blech! Jářku tisíc a jednu. Pět set jich spalo ve dne a pět set v noci. Noční blechy byly, toť se ví, načernalé a denní nažloutlé. Ta, která přebývala, měla kropenaté tělíčko a dávala pozor na ostatní, aby šly včas spat a včas vstávaly. – Kubula se bez přestání věčně drbal. „Co ty, Kubulo, se budeš věčně drbat?" povídá medvědář, „já tě naučím! Vždyť se tě děti bojí a žádná maminka jim nedovolí si s tebou hrát." „To jsou řeči," odpověděl medvěd Kubula, „to jsou řeči, abys věděl, já se každému líbím." Kuba Kubikula zavrtěl hlavou a povídá si sám pro sebe: „Však já na tebe, synáčku, vyzraju. Víš, co udělám, postraším tě medvědím Barbuchou." V tu chvíli, když medvědáře napadla takhle pěkná věc, táhlo na šestou a byl čas mysliti na nocleh. Mrzlo, až praštěly kosti. To se ovšem Kubulovi líbilo. – „Kubo Kubikulo," povídá, „pojď, prosím tě, do lesa. Heleď, máme to hned vedle, pojď tam! Já bych vylezl třeba na strom a dělal bych ti všelijaké kočičiny. Udělám ti včelaře a poustevníka. Ano? Platí?" Přitom blecháč pleskal svého přítele do zadnice a skákal a chřestil řetězem, jako kdyby byl z první třídy. Ale Kuba Kubikula že ne a ne. „Co tě nemá, kamaráde," povídá medvědovi, „pojďme do kovárny. Tam se to spí! To budeš, hochu, mrkat!" Medvěd vrněl, že to nemůže být a že si spálí kožíšek a kdesi cosi. Nic naplat, šli do kovárny. Kováři před sto lety byli mračouni a nemluvové. Bývali skoupí na slovíčko. Kuba Kubikula s Kubulou stáli ve dveřích a ten první hned spustil: „Ty máš teplicko, hospodáři, nech nás tady spat. Medvídek, mizera, chce do lesa, ale mně by tam namrzly uši." Kovář, panečku, neříká nic. Dívá se z kouta do kouta a ani slovo. Tak, Kubulo, teď pros ty! A taky že ano. Medvěd nabral dechu a mluví jako písař. To je dobře, že umí prosit za jiného. Sám o ten zatrachtilý čmoud v kovárně nestojí, ale Kuba Kubikula by na mraze potenku pískal. Medvěd domluvil a kovář zase nic. Co tedy zbývá? Kuba Kubikula a Kubula popadnou každý hrnec či kus plechu a nějaké to kladívko. Začnou hrát, jako se hraje na činely a na buben, začnou vyvádět a dělají tak povedenou skopičinu, že se kovář trošičku pousměje. Kdo se usmívá, ten nám už nenašupá, ani nás nepošle k čertu. Už jsou tady také děti, Kubula jim dělá kulhajícího broučka a všechny je olíže. Tomu ucho, tomu nosík a tomu bradičku. „Vy jste mi banda," povídá hospodář, potom se obrátí na medvěda a ptá se ho, nemá-li blechy. „Blechy! Blechy, pantáto, kde by medvědi vzali blechy?" No ne, tohleto! Kubula lže, až se práší, už se mu začervenal čenich, už je v bryndě! Ale ne aby přestal! Ještě ukazuje kovářce bříško. „Ty můj brachu," pravila hospodyně, „vždyť ty jich máš nepočítaných! Za každým chlupem sedí jedna." Pantáta hned nato, že půjde Kubula do chlívečka, ale medvídek se dá do prošení a prosí a naříká: „To nic není, lidičky zlatý, to já jsem takovej pihovatěj." Jakže, Kubulo, spat v lese ano, v chlívku ne? Možná, že to o tom lese jen tak říkal, možná, že kdyby byl chviličku sám, začne vřískat a volat Kubu Kubikulu. Nejmladší kovářova holčička se jmenovala Líza. A ta Lízá povídá: „Já mám moc dobré oči a to, co jste viděli, to nebyly blechy, ale píseček, nebo snížeček, nebo mouchy." Ti dva se hned shodli. Líza převalila medvěda na záda a medvěd nohy nahoru a do vztekanice. Chvíli byl nahoře ten a chvíli ten, žďuchali se a smáli, až je přepadla škytavka. „Už dost! Už dost!" povídá panímáma, „dejte si zajít! Vždyť mi to nebude v noci spat." Kubula si sedl na zadeček a oddychoval. „Víš, jak to uděláme," povídá kovář Kubovi Kubikulovi, „lehneš si do světnice a ten blecháč zůstane v kovárně." Ale medvědár odpovídá, že to nejde. „Kdepak, pantáto, ještě by vyvedl nějaký nerozum. Ne, ne, ne! Zůstanu s ním!" Ze světnice voní polévka, děti nakrčí nosík, medvěd nos a již se to hrne všechno ze dveří ke stolu. Dříve však, než vyběhli, přišla Lízinka ke Kubulovi a vzala jej okolo krku. „Medvěde," povídá mu do ucha, „zůstaň u mne, já tě mám ráda." Děti se pěkně najedly a hajdy do postele. Medvědář se najedl jen napolo a sedl si k ohništi. Medvěd se najedl jen na dvou zubech a zůstal stát. Vyplázl jazyk a díval se tak mlsně na Kubův pytel, až se medvědář dopálil: „Ty fakane," povídá, „mně přijdeš draho; kde je co dobrého, všechno slupneš! Nic ti nedám! Nic ti nedám!" Ale to se ví, že mu dal. Měl z lepších časů dvě jaternice a kroupové jelito. Ham, ham, ham a už to bylo v Kubulovi. Jak to medvěd snědl, hned mu bylo zas veselo, jenže měl trošičku výčitky svědomí. „Kubo Kubikulo," povídá, „máš v ranečku ještě něco?" „Mám, nemám," odpověděl Kuba; „neptej se a spi." Avšak Kubula se mlel a ne a ne usnout. Tu si medvědář pohladil bradu a řekl: „Je čas, abych začal s medvědím Barbuchou." Sedl si pěkně k ohni, opřel se zády o kovadlinu, vzal si Kubulovu hlavu na kolena a spustil, drbaje nezpůsobu za ušima: „Můj drahej Kubulo, jednou se narodil v lese medvídek a ten medvídek se jmenoval Míša. Byl to náramný špindíra a neposeda. Chodil pozdě spat a to bylo, pane, řečí, než něco pořádného snědl. Nejraději vybíral včeličkám med a od toho medu byl celý zapatlaný. Měl slepené chloupky do chomáčků a do štětiček; namouduchu, šel z něho strach. Táta ho chtěl učesat, ale kluk vylezl na borovici a ne dolů a ne dolů. Co dělat, zavolali na něho medvědího Barbuchu. Víš, kdo je to Barbucha? To je MEDVĚDÍ STRAŠIDLO. Ty můj zlatý miláčku, Barbucha má hlavu jako sršáň, místo drápků má žihadla a kožich z kouře. Kam Barbucha přijde, tam je všude náramný smrad, jako když hoří tráva; toť se ví, medvědi při tom čmoudu mají strach a kýchají, až pánbůh brání. O Barbuchovi je nejlepší mlčet, ale když s klukem nebylo pořízení; co si měl táta s mámou počít? Vzali se za tlapky a křičeli do lesa: ,Barbucho! Barbucho, prožeň našemu nezdárníkovi kejty! Pojď na něho! My si už bez tebe nevíme rady.' Potom ještě povídají: ,Hromy a stromy! Hromy a stromy!' a když to řeknou potřetí, stojí Barbucha před nimi. Po celém lese je, milej Kubulo, ten povědomý smrad. Míša se třese a starému je z toho nanic. ,Kde je ten lumpák?' povídá strašidlo a Míša ti sjede dolů ze stromu, až si přiodře bříško. Slibuje hory doly, ale nic naplat, musí hned do potoka se umýt. Tak dobrá, jdou k potoku, ale Míša, jaký už byl rošťák, si zacpal nos, aby o tom smrdivkovi co nejméně věděl, a myslil si, jak by mu vypálil rybník. Bylo mu hloupé poslouchat a do vody se mu nechtělo ani trošičku. Ale jak to vyprat? ,Vyprat!' povídá Míša, ,to je to pravé! Já to vyperu jako pradleny z vesnice!' Jak ho to napadlo, vlezl za křoví a svlékl se z kůže. Hodil svůj kožíšek do vody. Kůže plave a převrací se a Míša se ti chechtá za roštím. Jenže to moc vesele nedopadlo! Kdepak vyzrát na strašidlo a na rodiče. Barbucha slyší smích, máma slyší smích a táta taky něco slyší. Jdou tedy k potoku, a toť se ví, hned poznají, že se to nekoupá Míša, ale jen jeho kůže. A teď, pane, teď to přišlo. Barbucha se dopálil a hned všechna žihadla ven a že kluka, jak je tak nahatej, poštípe. Už měl namále, ale vtom jsem tam přišel já, Kuba Kubikula. Bylo mi ho líto, a tak jsem se dal do křiku: ,Hromy a stromy, Barbucho, ty starý čudile, pojď honem, honem na dvě čertovská medvíďata! Vybírají u děravého jilmu ptačí vajíčka!' S Barbuchou to škublo, a teď nevěděl kudy kam. Vybírat ptáčky, to má Barbucha náramně nerad. Chviličku stál, najednou ale popadne Míšovu kůži a už je s ní v prachu. To bylo leknutí! Ještě slyším, jak to zasyčelo, když strašidlo vlezlo do potoka. Ale dál už nevím nic. Přišlo mi z Barbuchy špatně a medvědi moc plakali. Tak trošinku se ještě pamatuju, že Míša chtěl hledat svoji kůži. Zaklel se na to, že nepovolí, až ji nalezne. To je všechno, Kubulo. Neříkám, že budu Barbuchu volat, ale kdyby tě jednou zastihl, ten by ti dal!" Kubula se začal třást a povídá: „Jemine, jemine, Kubo Kubikulo, na mě jde nějaká ouzkost. Ty si tady vymýšlíš všelijaké věci, ale když je člověk malé medvídě, tak dostane strach. V lese bych se nebál, ale tady to smrdí opravdu tím Barbuchou. Nevíš, jestli dostal Míša své chloupky zase zpátky? Řekni mi, že je dostal!" Nato Kuba Kubikula už mlčel a dělal, jako když spí. Bylo devět hodin, tma a noc. Nu, právě medvědí pohoda. O to by nebylo, ale v kovárně jiskřilo ohniště a z doutnajícího uhlí vystupoval dým. To se Kubulovi nelíbí. Vstane, odejde po špičkách ke dveřím a na chviličku zdřímne. Na malou chviličku a již opět vstává a již je opět slyšeti jeho štrachající drápky. Stojí u ohně a dívá se na rezavý uhlík, až mu tekou z očí slzičky. Zase usíná a zase se vyjeví; je to s ním dnes nanicovaté. Nakonec si složil hlavu na přední tlapky a dřímá. A jak tak tluče špačky, snadninko, že byste ani neřekli, se otevrou dveře a vejde Barbucha. Už je tady! V Kubulovi hrkne, sotvaže může promluvit. „Hromy a lesy," povídá; „Jdi, strašidlo, na ošklivé medvídě, co kouše ptáčky! Jdi hned pryč!" Barbucha však vrtí hlavou a povídá: „To to, miláčku, kdepak bych se teď v noci mlátil. Medvíďata už spí a ty bys měl taky spat, ty chlupáči. Udělej mi místo u ohně." „A tohle je krásné," povídá medvěd; „snad nechceš s námi noclehovat?" „Chci s vámi noclehovat, chci s vámi jídat kaši, chci s vámi jídat mlíčko, chci s vámi chodit po světě a už vás neopustím, co živi budete. Jo, panáčku, to nejde, někoho si vymyslit a potom se o něho nestarat." Barbucha to řekl o mnoho hůře, ale ať to řekl jak chtěl, vždyť je to strašidlo. Když domluvil, převalil se na Kubikulova prsa, přitáhl si na nohy Kubulu, aby ho hezky hřál, a spal a spal. A všichni spali a spali jako dudkové. Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky! Cožpak vypravovat, ale věřit jim! Kdyby nebyl Kubula takový hlupáček, zajisté by Barbucha nemohl brát Kubovy nesmysly vážně a nebyl by vůbec přišel na svět. Co teď s ním? Kubula i Kuba Kubikula jsou na to hloupí. Snad jim někdo pomůže. A to se ví, že ano; Líza si jistě něco vymyslí. Vančura, Vladislav: Povídky a menší prózy, Československý spisovatel, Praha 1988