|
Josef Kainar: Lazar a píseň
Kocourek Kocourku milej, čerte můj, já pro tě pláču. A přece mlíčko jsem ti nalívala do talířku pěkně kvítečkovanýho už zrána, před školou, abys mi nevyhládl, než se k tobě vrátím. Vpodvečer, to jsme si povídali, já jsem tě hladila, a tys byl elektrickej, a jenom předls, jak ti bylo dobře. Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky. Tu o myšce, co zlobila svou mámu, tu o měsíčku, malým čaroději, co přičaroval kočce zvonek na ocas, a vykládals mi o dalekým zámku, kde všecko piští podle princezny, a ta si leží na gauči, jí sýr, a je tak smutná. Kocourku černej, kampak ses mi poděl? Kdybys mi tlapkou slůvko naškrábal, ale ty nic. Propad ses do zlý noci. A mně se nechce nic než stýskat si a brečet. Táta se s mámou ustavičně hádá, přišlo k nám psaní, modrý, od soudu. Má kamarádka Jana už mě zradila. Strašně se chlubí, půjde na trvalou, ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz. To se ví, knížku o Amundsenovi, tu mi v té zradě vrátit nemá čas. Strašně si přeju stát se Amundsenkou a odjet na sever svou malou pevnou lodí, do věčné noci, kde kry praskají, a chtěla bych si čítat z knížek při polární záři a námořníkům ve svátek upéci medvěda. Přeju si odjet, obzvlášť na Špicberky. Je sice chyba, že tam nejsou myši, no ale mléka, kondenzovanýho, na mojí lodi měl bys dost a dost. A velmi často rybu, však my dva se známe. Prosím tě, vrať se. Vezmu si tě s sebou. Co se tě člověk všude nahledá! Kocourku drahý! Čerte škaredá! Pes Takový pes když vyjde za město, celej se vyjeví. No taky panebože! Ty modrý nebesa, jeden se nedoštěká, a jenom jemně, řídce zadrátovaný, a holý hlíny, že ji nevyhrabeš, kdybys měl pracek vosumdesát vosum, a nejvýš předvčírem tu trajdal starý králík, tak stařičký, že ohrnoval nos nad celým světem včetně potkanů. Tu nejsou vozidla a jiný tichý stvůry, co nekoušou, jen drtějí a sviští, tu nejsou lesy nohavic a lýtek, co pochodují jako v Šekspírovi v ty scéně, kdy se Makbet jenom diví. Takový městský pes když vyjde za město, zešílí vlastně, celej, s chlupama. A po celý pak další jeho žití, když ho poškrábete trochu za ušima a když mu hodíte pár uňahňaných slov, abyste našli voddanost v těch smaragdových zracích, – co, vy si ještě myslíte, že máte doma psa? Budete zlá Esli se vám vrátí, jako mně se vrátil, po roce, po dvou, tichej, naměkko, s očima jak černý díry do zdi, knoflíky zutrhaný – bodejť, to se zná, když cloumá vášeň, kdo by myslel na nit – když se vám vrátí, jako mně se vrátil od sirky vyhořelej, duši zmačkanou, jako ty dopisy na špatnou adresu – tady je marný malovat si něco. To není zvednout vázičku, otřít prach z piána a znovu postavit. Co bylo, to se nenavrátí, nikdá. A kdybyste i miliónkrát chtěli, on vědět nebude, jak stoupnout na kterou, a vy budete zlá. A vodovod vám bude v bytě kapat a každý dobrý slovo ubije, a kytky v oknech, nač? Už ani slzama je nezalijete, a dyž, tož zajdou, chuděrky, to na tu hořkou sůl. Né, už se netěšte. I dyby se vám vrátil, budete zlá, to musí být, a to je svatý, černý vaše ámen. Tácek v prstech Někteří lidi moc to uměj s dětma. Ty haranti se jenom na ně třesou, a strejčku sem, a strejčku tam, a von nic nedělá, cukroví nedá, von je nepoplácá, von si je shání ze sebe jak mouchy, a přec je pro ně svatej Holahej. To mě se děcka, řekl bych, až bojej. Ve čtvrtek večer dlívám v Páráčků, přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím, a pořád dokola. Já přece nejsem dědek huňatá, já nemám voči jako černý špunty od flašky s jedem, nejsem krkavec, a esli sem chtěl dvakrát koho zabít, tož vy byste se nezvládli, já ano. Ale si myslím, jak ten tácek točím, že příčina je mimo mě a jiná. Já pro lidstvo sem votevřený okno a do srdce mi sáhne, kdo jen chce. A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím, v srdci mi něco nadosmrti zkazil, něco z něj vzal, tož se mě děcka bojej. Kdybych měl já to sebemenší zdání, kerej to byl, a možná taky kerá, potřetí bych se asi dobře nezvlád. Největší štěstí, to je dycky to, za kerý nemůžeš. A neštěstí, kerý sis nezavinil. |