|
Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa
Kolečko uherského salámu […] Naši ovšem nakupovali u paní Zvoníčkové. Měla hokynářský krámek naproti a u něho na chodníku otevřený sud plný slanečků, jejichž kulaté mrtvé oči mě dojímaly. Sud byl nepřikrytý. Ať se práší za kočárem! Pan Kolman měl sice sud podobný a také před krámem, ale ten pečlivě přikrýval víkem se skleněným okénkem. V sudě nebyli slanečci, ale na másle pečení a v láku konzervovaní italští úhoři z Comacchia. Pár kroků od našeho domu byl nerudný pan Kovář, známý řezník koňský. A tam bývalo ráno i kvečeru plno. V jeho výkladě bývala obrovská koňská kýta a na tyčích nekonečný červený salám prudce uzeného pachu. Ve všech kalendářích na zdech i na stolech utíkaly roky stejně. A přišla špatná, hladová léta první války. Pan Kolman zavřel prázdný krám, stáhl roletu na svou opuštěnou výlohu a myslím, že dokonce kleště na marinované úhoře a ostré nože na salámy vyměnil za pušku s ostrým bodlem a musil rukovat. Všechna krása jeho výkladu byla tatam. Navždy! Ne tak docela. Někdo nosil v paměti její obraz. Byl jsem to já. A na tu krásu i na chuť jediného kolečka uherského salámu vzpomínám dodnes. Nedlouho po válce, počátkem dvacátých let, požádal mě St. K. Neumann v půli dubna, abych napsal do Proletkultu verše k 1. květnu. Spěchalo to! Verše jsem napsal vzápětí. Když je Neumann četl, zabafal poněkud prudčeji ze své lulky a poťouchle se usmál. Věděl jsem proč. Ale otiskl je. Pojmenoval jsem je Slavný den a byla to zakrátko slavná ostuda. V básni – ne, odpusťte mi to vznešené slovo –, tedy ve verších vyřídil jsem si to nejdříve s našimi měšťáky. A hned nato s příslušníky obou socialistických stran. V těch dobách totiž na Prvního máje procházely Václavským náměstím tři průvody. Komunistický, sociálně demokratický a národně sociální. Bylo to též i jakési měření politických sil. Aspoň v Praze. Druhého dne pak nastala vzrušená debata o počtu účastníků. Jedna čísla udávala policejní zpráva a druhá byla od počítačů jednotlivých stran. Nikdy ovšem nesouhlasila. A já převesele zpíval: Chceme nový svět, svět podle přání svého, neboť život je krásný a květiny voní, země oddychuje novou vlahou radostí a nám proletářům zastesklo se po ní. To ovšem šlo. Nebylo to sice vůbec nic nového, nebylo to také nijak zvlášť původní a dokonce ne krásné, ideologicky bylo to však v pořádku a nikoho to nepohoršovalo. Horší však bylo, když jsem se dost škodolibě dobelhal k patetickému závěru: A ten, kdo se po celý život postí, chce také jednou všech starostí prost sednout si klidně ke stolům plným jídel a poslouchat krásné zvuky hudby, jako by to bylo chvění andělských křídel. I špatné verše jsou verše, říkával Jindřich Hořejší. Zatím však o uměleckých kvalitách veršů nemluvme! Pokud se pamatuji, byl u nás v těch letech ještě dost citelný nedostatek. U nás doma obzvláště. Otec byl po válce dost dlouho bez zaměstnání, a tak toho v talířích mnoho nebývalo. To mé tak trochu přimělo, že jsem se dost neostyšně rozepěl ve znamení nejpřízemnějšího materialismu: My také chceme jíst vepřovou se zelím, k večeři telecí s nádivkou nebo na paprice. Při těchto verších bych se však přece jen trochu hájil a zároveň i připomněl přátelskou laskavost Neumannovu. Za tyto verše může tak trochu, ovšem zcela nepřímo, i tento básník. Byl to hodný člověk a domnívám se, že mi byl dost přátelsky nakloněn. Když viděl pohublou tvář žižkovského hocha, brával mě někdy do taverny hotelu Paláce v Jindřišské ulici. Jak se mi svěřil, chodíval tam, když na to měl. Neumann jídal rád tehdy skopové, to si přinesl z jižní fronty, ale zvlášť měl rád telecí. A nejraději telecí ledvinu. A telecí koleno. To jsme si dávali spolu a bylo toho k nesnědení. Když je přinesli na míse, zdálo se to přímo kolosální. A s vlašským salátem chutnalo znamenitě. Byl jsem unesen. Chuť těchto pokrmů, dnes už běžných, oceňoval jsem tenkrát převelice. Posléze ve verších došlo na to nejhorší. Vrazil jsem do básně půl výkladní skříně milého pana Kolmana. My také chceme pít láhve burgundského vína a jísti marinované úhoře a je v nás pevná a nezdolná víra, že také jednou zasednem si v klidu ke stolům, k bochníkům ementálského sýra a za ten všechen žal a za tu bídu z přemíry hojných země darů i my si chceme vybírat ty nejchutnější, uzené lososy, salámy, bečky kaviáru... atd. atd. Nu, a pohroma byla tady. Nejdříve se ozvali někteří čtenáři. Zvláště ovšem ti, v jejichž jménu jsem nemluvil. Byl jsem tehdy nezmarně mladý a měl jsem z toho pokřiku uličnickou radost. Takový zájem, třeba negativní! Děsit měšťáky, to bylo jedno z hesel, která jsme v praxi uplatňovali s největší radostí. Verše nepobouřily však jen měšťáky. Bohumír Šmeral, vůdce komunistické strany a redaktor Rudého práva, zavolal si mě do redakce a s laskavou rozhodností mi naznačil, že verše jsou hloupé a škodlivé pro věc dělnictva. To už jsem poznával sám. Bylo však pozdě. Slavný den zařadil jsem i do své druhé knížky, nebudu ji ani jmenovat, protože později jsem verše vypustil; knížka byla již v tisku a nedalo se nic dělat. Tato májová romance neskončila pro mě příliš radostně. Byly to verše po všech stránkách špatné. To jsem si již uvědomil. Ale slova z úst odlétnou a písmo zůstává. A nečervená se, jak jsme se učili v latině. Jak rád bych je byl sprovodil ze světa. Naštěstí tyto špatné verše byly ze všech stran dobře sestřeleny. A tak jsem se svou trochu lehkomyslnou povahou vyklouzl z této aféry s lehkým srdcem. Poněkud horší to měla má budoucí žena ve své kanceláři, kde jí tyto verše co chvíli s posměchem servírovali, a bez ubrousku, její spolupracovníci i nadřízení. |