Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa

Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa

Kuchyňské hodiny

Nevzpomínám si, že by matka kdy zpívala. Ani při práci, ani nám dětem do usínání. Na svá první léta si samozřejmě nemohu pamatovat, ale měl jsem sestru o několik let mladší. Zato slyším však v duchu dost zřetelně, jak mě svým hlasem uspávaly hodiny, které v kuchyni visely nad mou postelí. Byly to laciné kuchyňské hodiny s dvěma závažími. Musely se dvakrát denně natahovat. Ráno i večer. A na jejich ciferníku byl v oválu tehdy oblíbený obrázek: jelen v říji a laň v hlubokém lese. Hodiny šly u nás padesát let. Pak se zastavily a po matčině smrti odnesl jsem si je do svého domova. A dlouho na ně někde za trámem na půdě padal prach; žádný hodinář už je nechtěl spravit. Primitivní strojek je už prý tak opotřebovaný, že už se nedají uvést do chodu. Nestály jim prostě za tu práci. Po mnoha a mnoha letech dík laskavosti dobrého známého hodiny visí v mém pokoji a jdou. A kupodivu přesně. Podle rozhlasu.

Tak po dlouhé době slyším opět jejich poklidný hlas, jejich občasné zachrčení a tikot. Trochu sice ochraptěly jako starý kuřák dýmky. Jako já. Jako mé verše. Jdou však a bijí. Také trochu chrchlavě, ale přesně.

To známé tik-tak je však poslední, co slyším z jejich starých útrob. Hovoří ke mně docela jinak. K jejich důvěrnému, ale vždycky rytmickému hlasu – jestliže se zaposlouchám a jejich tikot vnímám – vymýšlím si, či lépe slýchávám přemnohá slova. Je to vlastně také i trochu mé řemeslo.

Uprostřed léta bylo překrásné odpoledne. Chystal jsem se na procházku do nedalekého parčíku na slunce. Ulice byla zářivě prohřátá a bylo opravdu škoda sedět doma.

Podíval jsem se na hodiny. Bylo ke třetí, když z hodin se ozve:

Vem – si – dešt – ník!

Slyšel jsem to docela zřetelně. Nesmysl, povídám hodinám, nebe je modré bez jediného mráčku. Za hodinu vrátil jsem se promočený až na kůži prudkou letní bouřkou. A hodiny mi klidně povídají:

No – tak – vi – díš!

Někdy jsem si nemohl nevzpomenout, jak mi kdysi doma večer předly:

Spi – už – ho – chu!

Obyčejně mi to dlouho nemusily říkat. Sotva jsem si přitáhl peřinu, už jsem spal.

V posledních letech navykli si lidé umírat pohodlněji v nemocnici. Bude-li mi však dopřáno, abych se se světem rozloučil doma na své posteli, nepochybuji, že hodiny mi budou domlouvat:

Tak – jdi – sbo – hem!

A protože, jak mi maminka říkala, jejich tikot mě také vítal na svět, bude to tak úplně v pořádku.

Pak ustanou ve své pouti. Častěji a častěji zapomenou je naši natáhnout. Nějaký čas budou ještě viset na zdi (tatínek je měl rád), ale pak je dají opět za trám na půdu.

Už – na – vždy – cky!

Už – na – vždy – cky!

Tři první sbírky

Dospělí si často neuvědomují, jak dítě pozorně a přitom bolestně vnímá každý nesoulad i žal těch, které má rádo. Udržuje se stará pověra, že dětství je nejen zcela nevinné, ale že je zároveň ověnčeno kytičkami radostí, že je bezstarostné a šťastné. Vždycky to nebývá pravda. Dětství je plné rozporů a pochyb, plné nepříjemných překvapení, zvratů a smutků, o kterých nemluví, protože ještě nenalézá vhodná slova.

Jsou to věci jistě známé, ale říkám si to také pošeptmu i pro sebe, vybavuji-li si své vlastní dětství. Neměl jsem šťastné dětství, ba ne, neměl.

Můj otec byl asi o patnáct let starší než matka. Dlouhá léta prožíval jsem mučivý strach, že mi otec brzo zemře. Také jsem pociťoval všechny úzkosti matčiny, když za války nebylo co do hrnce a také peněz bylo poskrovnu. Otec ztratil místo a chtěl se přihlásit k přeorávání zaminovaných bojišť. Matka mu v tom však zabránila. Rodiče měl jsem bezmezně rád, ale dětství jsem pěkné neměl.

V obecné škole a v prvních třídách gymnázia patřil jsem k dobrým žákům. Ve výročních zprávách, které vydávalo gymnázium vždy koncem školního roku, třpytila se u mého jména hvězdička. Tak býval označován žák, který měl vyznamenání.

Ve čtvrté třídě jsem se však pohoršil. Na výročním vysvědčení měl jsem dostatečnou z matematiky. Pro rodiče by to bylo smutné překvapení. Toho jsem se bál a svěřil jsem se svému kamarádovi Josefu Suchánkovi. Byl sice o rok starší a chodil do vyšší třídy, ale bydlil v sousedním domě a matky se stýkaly. A co byl rozhodující moment přátelství, zajímal se také o verše.

Suchánek měl odvážnou radu. Přepíšem dostatečnou na dobrou! Vyznamenání to sice nebude, ale rodiče nebudou tolik zarmouceni. Měl jsem strach. Byl to malý zločin. Bylo to falšování úřední listiny a na to byl přísný trest. Když jsem si však vzpomněl na rodiče, přistoupil jsem na jeho nebezpečný návrh. Suchánek byl obratnější a odvážnější.

Operaci s vysvědčením bylo nutno provést někde v ústraní, potají. V sadech to nebylo dobře možné. Rozhodli jsme se pro Olšanské hřbitovy. Měl jsem tam pochovanou sestru. Zemřela mladičká. U jejího hrobu jsem se cítil v bezpečí. Olšanský hřbitov znal jsem křížem krážem. Mezi hroby prožil jsem bezpočet hodin svých dětských roků. Věru, nebyl jsem žádný samotář, ba naopak, ale po hřbitově jsem chodíval rád sám. Bloudíval jsem od kříže ke kříži, od hrobu k hrobu. Později vyhledával jsem již hroby známých českých lidí. U hlavního vchodu do hřbitova byl jejich seznam. Většinu jich jsem často navštěvoval a pan profesor Hýsek, který, patrně jediný z literárních vědců, měl tyto hroby v živé patrnosti a duchovně je obzíral, byl by býval měl ze mne radost. Když jsem mu po letech o tomto svém zájmu vyprávěl, ponoukl jsem ho k zajímavému vyprávění o lidských osudech těch, kteří spočinuli v olšanské půdě. Hroby Havlíčkův, Mánesův, Karolíny Světlé a pomník Tyršův, Fügnerův vyhledával jsem téměř pokaždé. Nikdy jsem nevynechal hrob Erbenův. Kytici jsem uměl z větší části nazpaměť a ušlechtilou tvář jejího autora jsem miloval. Právě tak jako kovovou podobu Karla Havlíčka na kamenném pomníku. Tam jsem stával dojat a vždy dlouho. Na jeho hrobě bývaly často čerstvé věnce a kytice a uprostřed nich zhaslé svíčky. Svíčky jsem zapálil a jejich plamen jsem hlídal a z věnců jsem si lámal smetličku na památku.

Hrob mé sestry s nezbytným porcelánovým andělíčkem, který sypal růže, byl na dětském oddělení v hoření části hřbitova u Vinohrad. Pár kroků od něho je známá hrobka rodiny Hrdličkových. Je to největší a nejpodivuhodnější pomník na celém hřbitově. Před černou mramorovou stěnou v pozadí je několik širokých stupňů a na nich čtvero postav v životní velikosti z bílého kararského mramoru: Anděl smrti odvádí mladého muže v uniformě rakouského důstojníka, zatímco zlomená matka klesá na kolena a otec bezmocně hledí k tomuto tragickému okamžiku.

Na pomníku jsou známé verše Sládkovy. Mramorové figury bývaly vždy na zimu opatřovány ochranným obalem, aby bílý kámen v našem severském ovzduší neutrpěl.

K sestřinu hrobu zavedl jsem ochotného kamaráda, který přinesl nejen zázračnou tekutinu, která odstranila inkoust, ale i přenosný kalamář a péro. Plnicí péra ještě tenkrát nebyla. Na malé kulaté sedačce pod vzrostlým pajasanem, jehož kořeny nahnuly pomníček, provedli jsme složitou manipulaci. Písmo opravdu působením tekutiny zmizelo, ale papír byl pak pod ním poněkud drsný a nové písmo se poněkud rozpíjelo.

Když jsem podával rodičům poopravené vysvědčení, tlouklo mi srdce až v krku. Maminku jsem obelstil snadno. Otec prohlížel vysvědčení poněkud pozorněji. Byl zřejmě nedůvěřivý. I proti světlu je prohlížel. Neříkal sice nic, ale právě toto mlčení mě zneklidňovalo a prodlužovalo mé utrpení.

Po prázdninách při postupu do vyšší třídy bylo nutno předložit pokaždé poslední vysvědčení. Musil jsem požádat o duplikát a předstírat, že jsem vysvědčení prostě ztratil. Třídní profesor díval se na mě také podezřívavě. Jak je možné ztratit vysvědčení! Ale duplikát mi nakonec vydali. Stál dva zlaté. To byla tenkrát dost velká suma. Jak jsem ji sehnal, už si nevzpomínám.

Suchánkům dívali jsme se do oken a s kamarádem jsem se dohovořil vždy voláním z pavlače na pavlač.

Hřbitovní spolupráce nás úzce sblížila. Stali jsme se věrnými přáteli na mnoho let a zůstali jsme jimi i později. Se Suchánkem jsem se stýkal, i když jsme opustili školu. To už si našel pseudonym Ivan Suk, který se tak vžil, že na jeho vlastní jméno bylo téměř zapomenuto. Teprve když jsme založili Devětsil, naše literární cesty se rozešly úplně. Osobně jsme se však sešli znovu v redakci Práva lidu.

Ve čtvrté třídě gymnázia přivábili jsme k sobě Františka Němce, později známého soudničkáře z Českého slova. Všichni tři jsme se v té době pokoušeli marně psát verše, všichni tři jsme se zamilovali do Františka Gellnera a všichni tři jsme počali nezřízeně uctívat St. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni tři jsme se dali k anarchistům.

Toto přátelství k dvěma spolužákům zasáhlo do mého života osudově a dětství, pokud možno tento věk ještě tak nazvat, skončilo.

Škola mě přestala zajímat a můj prospěch v páté třídě latinské silně upadal. Tenkrát jsem však už rezignoval. I prospěch Františka Němce se povážlivě zhoršil. Josef Suchánek to jakžtakž protloukal a na žižkovském gymnáziu udělal i maturitu, když my dva s Němcem byli jsme přinuceni ústav opustit.

Na konci školního roku Němcův osud v kvartě zdál se být zpečetěn. Hrozilo mu, že bude nucen třídu opakovat. To se mu ovšem samozřejmě nechtělo. Proto si vymyslil odvážný plán. Pokusí se někde o sebevraždu. Oběsí se na klozetě, ale jen tak, abych právě včas jeho pokusu zabránil.

Měl jsem sice plno všelijakých námitek, obav a strachu, ale co bych neudělal pro kamaráda. A smluvili jsme se. Jednoho rána nařídili jsme si přesně kapesní hodinky, Němec připravil si smyčku, já ostrý nůž.

Vzrušen, sledoval jsem potají při hodině vyučování čas a ve smluvené chvíli jsem vyrazil ze třídy. Ale žel, v zachraňování oběšenců neměl jsem dosud nezbytnou praxi. A tak se stalo, když jsem na žákovské toaletě otevřel dvéře a spatřil jsem chroptícího kamaráda, místo abych přiskočil a přeřízl škrtící provaz, ztratil jsem všechnu rozvahu, vběhl jsem zběsile zpátky do třídy a způsobil poplach.

František Němec byl ovšem zachráněn. Profesor ho vytáhl ze smyčky a záhy se Němcovi vrátilo vědomí, pokud ho vůbec ztratil. Jeho plán a výpočet ukázaly se správnými. Vzorné klasické gymnázium na Žižkově těžko by snášelo příhanu, kterou by vrhala sebevražda studenta na jeho správu i profesory. Němec dostal předčasně výroční vysvědčení se slušným prospěchem a s podmínkou, že ústav opustí. To udělal ze srdce rád. Když měl pěkné vysvědčení v kapse, pochlubil se však někde, jak to šikovně zařídil. Na ústavě ostatně měli již sami podezření. Přátelství nás trochu usvědčovalo. Když se však dozvěděli o Němcových řečech, zatočili se mnou nemilosrdně. To, co čekalo Němce, potkalo o pár dní mne. Dostal jsem dvě nedostatečné, a nadto i zákonné mravy. A byl jsem vyloučen ze žižkovského gymnázia.

Po prázdninách jsem se přihlásil na gymnázium v Hálkově ulici na Vinohradech. Nepřijímali mě s velkým nadšením a odkázali na privátní studium. Do školy jsem nemusil chodit a měl jsem se jen přihlásit k pololetním a výročním zkouškám. Němec rovněž se tam přihlásil k privátnímu studiu.

Úmysl měl jsem sice nejlepší, ale k učení jsem se nepřinutil. Němec rovněž ne. Až do nedávné doby mě však pravidelně pronásledoval zlý sen. Šel jsem ke zkouškám a nebyl jsem připraven. Sen se mi vracel dvakrát třikrát do roka a vždy jsem se probouzel s hrůzou a rozčilen.

Sotva jsme dali sbohem zeleným školním lavicím podrápaným všelijakými iniciálkami, vyšli jsme s Němcem do světa, který začínal v Lidovém domě a v Lidovém domě také končil. Po čase na přímluvy Antonína Zápotockého octl se Němec v kladenské Svobodě, kam již předtím přispíval satirickými veršíky, a já odjel ještě později k Artuši Černíkovi do brněnské Rovnosti.

Po návratu z Brna doporučil mě St. K. Neumann do Komunistického nakladatelství, kde jsem pracoval jako redaktor.

Tak skončila nám léta první mladosti a nastával pro nás čas o něco vážnější. Nejdříve vydal knížku Ivan Suk v nakladatelství St. Minaříka. Byla to knížka lyriky: Lesy a ulice. Po něm vydal Neumann knížku Němcovi u Borového. Neumann jí dal sám název: Sebe i vás, zlomek jednoho verše. Posléze vydal jsem knížku i já. Byla to již sbírka veršů revolučních: Město v slzách. Náklad nebyl sice velký, ale záhy vyšla ještě ve dvou vydáních.

A tak po společném startu v Neumannově Červnu vkročili jsme i společně do literatury, ale poté jsme se ihned rozešli. Každý šel jinudy a jinam a literárně jsme se už nikdy nesetkali.

Seifert, Jaroslav: Všecky krásy světa, Československý spisovatel, Praha 1992