|
Jaroslav Seifert: Morový sloup
A sbohem K miliónům veršů na světě přidal jsem jen pár slok. Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků. To vím. Odpusťte mi. Už končím. Nebyly to ani první šlápoty v měsíčním prachu. Jestliže však přece někdy zazářily, nebylo to jejich světlo. Miloval jsem tuto řeč. A ta, když přinutí mlčící rty, aby se zachvěly, snadno přiměje milence k polibkům, loudají-li se červánkovou zemí, kde zapadá slunce pomaleji než v tropech. Poezie jde s námi od počátků. Jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka. Někdy byly mé verše pošetilé až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší než zabíjet a vraždit. Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly Zápas s andělem Bůhsuď kdo poprvé vymyslil ten ponurý obraz a hovořil o mrtvých jako o živých stínech, které bloudí mezi námi. Ty stíny tu však přece jenom jsou, není možno je nevidět. Za celý život mám jich kolem sebe početný hlouček. Ale jsem to já uprostřed nich, kdo bloudí. Jsou temné s mou zamlklostí, když už se kvečeru stmívá a jsem sám. Jen občas zadrží mou ruku s perem, kdybych neměl pravdu, a odvanou zlou myšlenku, která mučí. Některé jsou kalné a vybledlé, že se mi ztrácejí už v nedohlednu. Jeden ze stínů však je růžový a pláče. V životě každého člověka nastane chvíle, že se mu náhle zatmí před očima a zatouží vášnivě obejmout usměvavou hlavu. Srdce pak chce být připoutáno k srdci jinému, třeba i hlubokými stehy, zatímco ústa nepřejí si víc než naklonit se k místům, kam Pallas Athéně usedl půlnoční havran, když nezván přiletěl navštívit melancholického básníka. Říká se tomu láska. Snad je to opravdu ona. Ale jen vzácně potrvá nadlouho či dokonce do smrti, jak tomu bývá u labutí. Často se lásky střídají jako barvy karet v ruce. Někdy to bývá jen záchvěv slasti, častěji dlouhá, hořká bolest. Jindy jen hromádka slz a vzdechů. Nejednou i nuda. Před časem zahlédl jsem Stál u vchodu domu, jehož průčelí bylo obráceno k pražskému nádraží, zahalenému věčně kouřem. Jaroslav Seifert: Býti básníkem Býti básníkem Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem. Ve staré chrestomatii, vydané ještě c. k. knihoskladem, v roce, kdy zemřel Vrchlický, vyhledal jsem pojednání o poetice a básnických ozdobách. Pak jsem si dal do sklenky růžičku, rozžal svíčku a počal psát své první verše. Jen vyšlehni, plameni slov, a hoř, ať si třeba popálím prsty! Překvapivá metafora je víc než zlatý prsten na ruce. Ale ani Puchmajerův Rýmovník nebyl mi nic platný. Marně jsem sbíral myšlenky a křečovitě zavřel oči, abych zaslechl zázračný první verš. Ve tmě však místo slov zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru rozevláté vlasy. Byl to můj vlastní osud. Za ním jsem klopýtal bez dechu celý život. |