|
Jaroslav Seifert: Přilba hlíny
To jsem zpíval tobě Nešťastný kovář, který nástroj koval, jenž zvedá tíhu těchto černých hrud, padajících jak kletba na osud. Ten jistě tuto zemi nemiloval. Nešťastný básník, který hledá rýmy jen tam, kde chodí stesk, kde chodí žal, a smutkem svoje verše skandoval, nešťastný mezi nejnešťastnějšími. Neboť kdo lépe porozuměl slovu svobody, které jak smích hrdliččin zajásalo tu, roztrhavši stín nad zemí odsouzenou do okovů? Nešťastná země, to jsem zpíval tobě, vyčítaje si: Jaký, jaký zpěv, když jako hroudy padne na rakev. Jak smutný hrob, když hrobník pláče v hrobě! Rozhovor se smrtí Ty, která platíš víc, než zlato platí, ty, která všechno máš, co už se nenavrátí, ty, v jejíchž rukou člověk zapomene všech břemen světa, sama bez břemene, ty, která krutě rozkazuješ nésti všem živým bolest, sama bez bolesti, ty, která přijdeš kořistí svou jista, ty, na niž nikdo se dost nepřichystá, ty, smrti, věčná tanečnice žití, ty, před níž nemůže se zachrániti ni ocel, mramor soch a kámen chrámů, ty, průvodkyně mrtvých po neznámu, ty, beze změny jediná v tom světě, zde máš: Hle, mrtvé tělo na lafetě, jen vezmi je, to nejkrásnější dává ti tento národ, který oplakává v tom mrtvém víc, než mohl ti snad dáti, ty, která všechno máš, co už se nenavrátí, jen vezmi jej do hlubokého klína, kde ve tmě nikdy úsvit neprolíná, ať spočine už mrtvý spravedlivý. Nad jeho hrobem stojí národ živý. Píseň o rodné zemi Krásná jako kvítka na modřanském džbánku je ta země, která vlastí je ti, krásná jako kvítka na modřanském džbánku, sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti. Stokrát zklamán, rady nevěda si, znovu vždycky navracíš se domů, stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi bohaté a plné krásy, k chudé jako jaro v čerstvém lomu. Krásná jako kvítka na modřanském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina – není z těch, na něž se zapomíná. Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína. |