|
Jaroslav Seifert: Jablko z klína
Rozhovor Líbal jsi mne na čelo či ústa, nevím - zaslechla jsem jenom sladký hlas a tma hustá obklopila úžas polekaných řas. Na čelo jsem políbil tě v spěchu, neboť omámila mě vůně tvého proudícího dechu, ale nevím - zaslechl jsem jenom sladký hlas a tma hustá obklopila úžas polekaných řas, líbalas mne na čelo, či ústa? Ruce Pět půlměsíčků bílých nehtů líbal jsem zkroušený, zatímco hvězdy plné smoly rudými žhnuly plameny. Svět padal s námi do propasti, já neslyšel jsem hran, poslední pil jsem kapky vína, jež zbyly ještě v Kanaán. Pět prstů ruky mé je lyra tichá a nesmělá, chviličku lyra, chvilku hřeben, vlasy ti spadly do čela. Do pěti prstů pláčem spolu, šeptáme zklamáni, ale ten vesmír bílých nehtů ještě ti svítí na dlani. Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny Čtenářka veršů Tak opuštění samotáři na lodi plují večerem, rybáři, kteří nerybaří, a se složeným čeřenem. Jako zrnko hrášku v mělké misce rým o rým něžně zazvoní, prst náhle zůstal na ořízce, jako by upad do snění. Básníku lháři! Jaká slova ve jménu krásy nalhal tu! Je krásnější noc fialová a světla v matném asfaltu. Někdo jí horce drtil dlaně a dal jí růži, zahalen v škrabošce stínu pomačkané; hodila růži do kamen. Žal jako spona vlas ji zdobí a vlas jí padá do spánků; tak chutná pramen mezi hroby, tak voní listí krušpánku. Tak opuštění samotáři na lodi plují večerem, rybáři, kteří nerybaří, a se složeným čeřeném. Jaroslav Seifert: Jaro, sbohem Píseň o dobrodružství Když jsem si vlezl pod peřinu a v důlku teple vystlaném řásněmi měkkých mokasínů šíp letěl a já před stanem díval se na prérii spící - v účesu řádku pestrých per, maminka byla náčelnicí a potkala mě navečer. Dal jsem jí v duchu za opasek i dýku, jak měl Vinnetou – dnes chtěl bych tváře plné vrásek přiozdobiti do květů. Zablýskla náhle ocel střenky a míří k srdci rudocha – vtom maminka, už bez čelenky, sklání se něžně nad hocha. Úsměv jí smývá kresby z líce, svým polibkem sen roztříští. Už navždy bloudí náčelnice, navždy ve věčném lovišti Píseň o námořnických snech Rozevíraje atlas těžký, jenž podobá se misálu, zřítil se chlapec na skálu v pavučinové rovnoběžky. Zaslechl temné vlnobití, bezděčně sáhl do vlasů a nad stránkami atlasu sen námořnický počal sníti. Praha je jako zrnko máku a Čechy jako drobný hrách, tak malé, že měl chlapec strach a rychle vzhlédl do oblaku. Do plachet bij mu, oceáne, vždyť ve hře kapek duhové tvůj obraz spatří, domove, až sny se zhroutí ztroskotané. Buď sbohem, plachto oranžová, rozkvetlá větev třešňová vrátí nás k dveřím domova. Co bychom byli bez domova? Však kdesi v hloubi srdcí lidských zabouří vlna spletí žil. Řekněte, co by z nás kdo byl, nebýti snů těch námořnických? |