|
Jiří Wolker: Svatý Kopeček
Žlutavý kostel vlá na hoře zelené, to je korouhev této krajiny tiché a svěcené, to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky osada, dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně Panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese, zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti v borových pasekách a lískovém houští dobře zasety, a já jsem procesí dychtivé božího slova, přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova, dospělý chlapec, student a socialista, věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista, dubnové stromy, silnice bílá, a přec smutného něco tu je, jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje. Zvonek na konci chodby na drátě železném, chodba, vonící každý rok stejně břidlicovým kamenem, sednička malá, za okny celý les sedí v květináči, zmodralé ruce a šedivé vlasy na smutné posteli pláčí. Když jsem jak děcko byl nemocný, tož jste mi, babičko, až dětská nemoc se nakonec jak dřevěná hračka rozlámala, já bych vám také rád něco přinesl, však vy už si hrát nemůžete, svačinu u stolu pojídám, za okny třešně kvete, o svém životě vám vykládám s velikou silou a nadějí, mysle, že mladá slova jak teplý čaj srdce vám zahřejí, já zdravý jsem ještě a myslím, že smrt je jen nemoc chtěl bych vám rukama svýma od všeho bolestného pomoci, ale vaše oči – dvě černé nitky, a na nich tělo stále jen říkají: něco jiného my – a něco jiného ty jsi! Náhle se ocitám v lese, pátá hodina na věži daleké bije, oči na kolenou přijímají známé věci a v prsou soustřeďuji se jak kamének spadlý do studánky ulice, komíny, tramvaje, noviny, sklepníci vstoupili dnes budou z nich hvězdy a do snů budou mi svítit, na této cestě jsem kdysi moh otakárka fenyklového chytit,- – a to nejsou cesty, – to jsou truhlice plné bohatství všeho, kdykoli tudy jsem šel, zůstal tu kousíček srdce červeného, teď všechno mi vracejí s úrokem dnešního odpoledne, celý můj život jak květina se mi před očima zvedne, jak generál o velké přehlídce přehlížím řady minulých let, generál s praporem lásky k večeru sní, že dobude svět. Vida, tu Karel Šnajdr, můj prastarý kamarád, dnes, jako vždy, rámec našemu přátelství dělá sekera, ač vyrostl na siláka, přec vítáme se, jak sluší na kluky, u sedláka sloužil, pak u dráhy našel si místo a ztratil je příběhy ze svého života mezi ranami sekerou si podáváme mlátiti do pařezů je práce bohumilá a jest jí zvláště třeba, přitom si vzpomínám, na co bych zapomněl dík na otylého učitele, jemuž sloužím za zlý příklad na cukrlátkové dámy v hedvábných kornoutech s pohledy nejvíc můj široký klobouk vzbudil mravního odporu každý člověk, když už byl mlád, měl staré své nepřátele, dnes však sekerou vyvrátíme i rány na svém těle. Po práci hladoví na vlastních slovech si pochutnáváme, království naše je z tohoto světa, který tu máme, pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli do rukou osázíme ji stromy, domečky, láskou a automobily, bída je široké moře a chudí hledají přístavy, slunce je divoký revolucionář, den zboří a přes noc jej my máme raději červené panenky než staré, vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi, myšlenky naše jsou zelené a vysoké – jako stromy v lese, dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich šplháme se, žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý, z polínek u kamen dítě pro maminku zázračný zámek vystaví, my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný ze všech nejvíce, nedal by šesták stařence, žebrající na konci města a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách na modré pasece my chlapci se shodli, že, světe, Po sedmé hodině půjdu jak jindy pod okno zapískat, z města už vrátil se Bohuš Tureček, můj druhý kamarád, v malé jizbě na teplých kamnech, mezi stolem a kalendáři paňmáma pro syna jediného pokojnou večeři vaří, se mnou sem vstoupili dva její mrtví synové, zabití příliš mnohokrát mě viděla s nimi na kopci, v lese ale její bolest je prostá a statečná jak obrázek Panny Marie, tobě, matko, nikdo nezabil syna, i když jiným jej zabije, mrtví tu zůstanou, až odejdeme do vsi my chlapci živí a sytí, abyste mohla i je, paňmámo, u tichého stolu dobře Náves jak pavouk se do noci spouští, níže a níže padá, lošovská silnice je pro ospalý měsíc a neospalé chlapce zde je Franta, Josef, Janek a Eman, nad ostatní každý mě poznal, každý mi podává ruku, každý mě ještě jsme vojáci výbojné země a tento svět je náš král, společný prapor jak kvetoucí jabloň se večerem jsem ve vašem kruhu a je mi dobře, jako bych soustem jsem žvýkán a sán, pronikám do vaší krve a do vašich žil, už nejsem já, už nejste vy, jsme jediný život s rukama jsme vlající fábor s radostmi a bolestmi ve spleti, jsme modrooký dělník a denně se chodíme modlit jsme ocelový drvař a líc máme tvrdou jak skálu, jsme ubledlý Bertin, knihař, který se oženil jsme osmahlý čeledín se sluncem na polích klečící, jsme pokorný krejčí, který šije ještě pokornější šaty, jsme raněný voják na dovolené, s rukou pohřbenou jsme prašpatný právník, který však přece ve III. semestru jsme, kteří jsme: chlapci na lošovské silnici. Podél silnice rostou domky jak hříbky a jeden z nich při nedělní zábavě mnohdy tu milenec soupeře pro děvče kumpáni dle zvyku dědiny k deváté hodině jdou sem, dnes je tu rozšafno, kouř z dýmek nad stoly trůní u stolu učitel, četník, poštmistr, výbor Sokola nad sklenicí piva každý důležitě zachází se svou tváří; mnoho se změnilo, – nové věci jsou chladnější těch, vyhlášky poutí u svatého Jana plakáty Volné myšlenky celá stráň lesa pod našim je vykácená dolů až k potoku, sotva vidíme, že malými stromky jí osázeli rány na boku, sklenice piva je žlutou tečkou na konci tohoto dne, s tím, s čím se nejvíce loučíváme, jsme nejméně rozloučení. Housle jsou pták o čtyřech křídlech, jenž nejraději Bohuš a Josef mi jej do rukou vložili až na konci tohoto my jediní zůstali na zamlklé návsi z celého světa. Housle jsou pták o čtyřech křídlech, proto je pouštím, allegro agitato: - děti a lesy hrají si na vojáky a krvácejí capriccioso pizzicato: - kouříme tajně v houští cigaretu a živíme se andante amoroso: - dva milenci na pasece topí se v hořící rose – di marcia funebre: - septimán ozdoben dekadentními neřestmi ad libitum: – to jsem já, který tu o sobě hraji a kterého poslouchá svět, na každou strunu připadá 5 mých minulých let. Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou lampičku tři okna sedí v lípových haluzích jako tři pohádkové květy, na nebi hvězdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety, já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho stěn, aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen, tato krása je příliš těžká pro člověka jediného, moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí, dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této spící člověk by umřel už tím, že zůstal by na světě jediný. Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme, i do snu si její obrázek v očích poneseme, neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to bolest je života půl a láska je život celý, pro ni a pro nás a pro všechny se navzájem zaslíbíme, pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme. Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené, korouhvi této krajiny tiché a svěcené, spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem, ať to, v co věříme dnes, též zítra provedeni! |