|
Jiří Wolker: Host do domu Chlapec Poštovní schránka Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá. Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, – tam, kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí. Když na ně psaní doletí, narostou na nich plody sladké nebo trpké. V parku před polednem Po zelených trávnících bílé prvosenky připlouvají, plachetní lodě vezou modrý den, u domků z písku děti jej rozdávají celému parku, který je městem obklopen. I já jsem ještě dnes dítě. A mohu všechno mít rád, ještě dnes a ještě zítra snad kvetoucí modlitbou vykoupím bolesti kamenných domů. Ale i modlitba tvrdne jak zrající jablko v haluzích stromů. Pozítří to budou už dospělé oči, co lásku v prsou mi rozjitří. Stanu se mužem a vojákem. Voják modlí se bodákem. Ukřižované srdce Nemocná milá To není nemocný pokojík, to je smutný rybník a já jsem utonulá na dně jeho dřevěném. Postelí mě zatížili jako těžkým kamenem, abych snad k oknu nevyplula, kde nebe se dotýká hladiny skleněné. Milý si možná vzpomene a snad mě navštíví v této hlubině. Na židli sedne, klobouk složí na klíně, řekne, že venku je pěkné počasí. A já nemám, co bych mu dala, protože jsem se rozstonala a mé tělo je průsvitné jako prázdná sklenice. Ze všeho na světě lásky chtěla jsem nejvíce. Ale dnes srdcem svým ani jediného hladového nenasytím. Odpusť mi, můj milý, hříchy moje! Host do domu Věci Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví. Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět! Proto miluji věci a také miluji celý svět. |