Vítězslav Nezval: Z mého života Kapitola 22 Dalo by se zjistit velmi snadno, kdy byl v Studentském domě na Albertově manifestační večer Devětsilu, na kterém četl Jaroslav Seifert Teigovu a svou přednášku, která pak byla otištěna ve Sborníku Devětsil. Nevím již, kdo mě na tento večer přivedl, snad Zdeněk Kalista, ale jistě někdo, komu záleželo na tom, aby na večeru bylo víc nepřátel než přátel Devětsilu, a kdo mě už předem zpracovával, aby mě zaujal proti, vím jen, že byl pěkný podvečer a cesta na Albertov se mi zdála být poetická. Jaké bylo moje překvapení, když místo reformistických frází o dělnictvu, jeho mozolech, když místo krokodýlích slz nad bídou chudých zaskvěl se tu dělník v nové kráse, v kráse člověka, kterému je souzeno zvítězit a budovat nový jasný svět. Místo škemravého nářku nad utrpením chudých zaskvěl se před mýma očima krásný a vyrovnaný nositel třídy, který se uprostřed světa ještě nerozloučil s krásou dětských představ, uprostřed barevného světa lidových zábav. Vždyť také já jsem miloval lidovou exotiku cirkusů a lunaparků, vždyť i já jsem miloval víc Chaplina než ibsenovská dramata, vždyť také já jsem cítil, že tezové umění sociálně zachmuřené noty, které vyhovovalo některým redaktorům Práva lidu, je uměním hrobařským, i já cítil, že umění nové půjde vesele vpřed, že bude vybuchovat jako plakáty, o nichž dovedl psát básně St. K. Neumann, že nové umění nebude uměním pitvy, nýbrž uměním cesty vpřed. V Teigově přednášce též padlo slovo o fantazii a já, který jsem přišel na večer Devětsilu se zaujetím proti, odcházel jsem jako nadšený přítel programu, který tu byl vyhlášen. Nezapomínejme, že kromě básní, jež měly vyjít knižně v mé prvotině Mostu, napsal jsem Podivuhodného kouzelníka, který jako by byl šit na hesla programu Devětsilu, na hesla, která jsem samozřejmě neznali. Nemyslím na partii Kouzelníka, kde se mluví o Chaplinovi, Fairbanksovi a Picassovi: tyto drobné partie vznikly dodatečně a v některých vydáních je proto vypouštím. Myslím na celkového ducha básně, která prošila již mým přikláněním se k Marxovi a jeho nauce, myslím na celý o imaginaci opřený způsob, jímž je báseň koncipována, myslím na básnickou svobodu, které jsem se v této své koncepci odvážil. Hned nazítří po večeru vyhledal jsem v kavárně Tůmovce Karla Teigeho, který vždycky dříve svým neposedným počínáním a sivým hlasitým smíchem vyvolával ve mně strach. Teige byl tak pohyblivý, že se člověku mohlo zdát, jako by seděl na 'kavárenské židli jako vrabec na jedné noze. Byl stále v pohybu a řekl bych, že tvořil se svou židlí a se svou dýmkou jakési kubofuturistické zátiší. Přijal mě prostě a zdvořile. Řekl jsem mu přímo, že souhlasím ,s přednáškou a že v ní vidím dokořán otevřené dveře z nudy a reformistického bolestínství. Teige znal pravděpodobně velmi málo mých básní, a když j,sem na jeho otázku, co dělám, řekl několik slov o Podivuhodném kouzelníkovi, pozval mě k sobě do Černé ulice. Šli jsme spolu a Teige nechal mluvit mě. Zato když jsme překročili práh jeho pokoje, který byl také jakousi kubofuturistickou konstrukcí, kde horizontály a vertikály knih se prolínaly s jejich diagonálami, Teige oživl a jako nějaký jeřáb podával mně podivuhodné cizojazyčné revue, vysvětloval to či ono a seznámil v půlhodině s tolika zajímavými moderními knihami a publikacemi, že mně až přecházel zrak. Pak mě požádal, abych mu řekl několik veršů z Podivuhodného kouzelníka, a dopadlo to tak, že jsem mu tuto báseň, která má, myslím, na pět set veršů, recitoval celou. Teige neřekl na mou recitaci ani slovo. Nehodlal mě však ještě propustit a poskytl mně podívanou na reprodukce nových moderních malířů, kteří vyšli z Picassovy školy. Pak náhle musil odejít. Podal mně rychle plaše ruku a zanechal mě na rohu Myslíkovy ulice jako na „kolotoči. Po nudě jednotvárné literární zábavy, která často plynula z mých rozhovorů s adepty literatury, přivalilo se na mě s Teigem něco bezbřehého, co se doplňovalo s mou povahou. O svém .soukromém životě a o své rodině mluvil jen málokdy. Během času poznal jsem jeho milou maminku, která nám nosívala obkládané chleby, když minula třetí hodina a bylo příliš jisté, že nikam na oběd nepůjdeme. Také jsem poznal jemnou a plachou Teigovu sestru, jejíž dokonalá hra na klavír dávala zvláštní atmosféru našim schůzkám s Teigem. O svém otci, který byl dvojnásobným doktorem a zastával místo archiváře hlavního města Prahy, mně svěřil, že měl smluveno se svým lékařem, alby mu dal ve chvíli, kdy bude jisto, že jeho srdce je už na konci svých sil, poslední injekci. Je nepochybné, že doktor nemohl splnit starému pánovi svůj slib, avšak stoický poměr k smrti, který vyplýval ze stanoviska pana archiváře, nám imponoval: Velmi by se" mýlil, kdo by pokládal Karla Teiga za teoretického, necitelného člověka. Měl jistou tvrdost, lépe řečeno tvrdohlavost, uměl polemizovat až do krajnosti, jeho senzibilita byla však nesrovnatelně veliká a taní, kde nebyl nepřítelem, měl dobré srdce. City projevovat neuměl a člověk se o nich dozvídal oklikou. Tak den či dva po mém prvním setkání s Teigem šel jsem v blízkosti Černé ulice, když slyším hlas, který mě volá. Poté ke mně přistoupil Jaroslav Seifert s nímž jsem se znal jen formálně, jen málo, ve špidlatém kloboučku a jal se mně citovat Teigeho, který prý do nebe vychválil mého Podivuhodného kouzelníka a narval prý jej největší moderní básní. Jestli se příliš nemýlím, došlo ihned po tomto setkání a na ulici k první .repríze mé recitace Podivuhodného kouzelníka. Ne-li, tak ó několik dnů později v kavárně Union. Tehdy seděli u různých stolků v prázdné kavárenské místnosti dva budoucí členové skupiny surrealistů. Vím, že jsem měl nějakou schůzku, a než jsem odešel, řekl mně Seifert: „My máme s vámi totiž nějaký úmysl." Když jsem ho prosil, alby mně tento úmysl sdělil, řekl, že by chtěl Devětsil otisknout Podivuhodného kouzelníka v svém Sborníku. Souhlasil jsem a nic se mi nezdálo být tak skvělé, jako být spolupracovníkem ve sborníku skupiny lidí, jejíž program mě tak naráz upoutal. Konec jara byl pro mne obdobím, na které nikdy nezapomenu. Denně jsme se setkávali s Teigem, a naše dny se protahovaly hluboko do noci. Bylo to jaro v mnohém směru osudné. Wolker s Bieblem odjeli naneštěstí pro Wolkera do Jugoslávie k moři a palčivé slunce ublížilo Wolkerovu zdraví. Nadto se hoši stýkali se společností tuberkulózních dívek a s výjimkou Kosti celá společnost, již dokonce zachycuje malý fotografický snímek, v krátkém čase zemřela na souchotiny. Já jsem se zatím poznával s členy Devětsilu, nikoliv na schůzích, nýbrž tu a tam v kavárně. Zvlášť milý mně byl tehdy Schulz, jehož příběhu se dotknu, až bude řeč o Vladislavu Vančurovi. Měl jsem Schulze rád pro jeho měkkost, která se soustřeďovala zvláště kódem jeho modrých očí, zastřených brýlemi. Poněkud protaženým nosem a ústy se podobal Picassově kresbě Igora Stravinského a v dobách, kdy jsme se seznámili, hledal, zatím mé lehce, svůj vlastní tón. Tegtmeyerovy železárny pokládal pro sebe za překonané a pokoušel se o lyrickou prózu menších rozměrů. Můj Podivuhodný kouzelník se stal tak známou básní, že jsem jej musil často recitovat. Miloval jsem své nové přátele z celého srdce. Mahen, kterému jsem o nich psal, měl je také rád, neboť právě on se zabýval v svém Měsíci, jinak sice než my, avšak s velikou vášní, problémem fantazie. V té době jsem se sblížil také důvěrněji s Jaroslavem Seifertem a měl jsem ho rád. Také v jeho způsobu psaní se ukazoval obrat. Na rozdíl od básní Města v slzách opouštěl v básních novějších strohý tón, který ho kdysi pojil s Neumannem. Jeho básně se obrazovaly na lidovém předměstském vkusu a byly původní jako vždycky. Měl rád Teigeho, avšak jeho žižkovský humor šel stále s ním. Myslím, že trochu dráždil Wolkera vychvalováním mé poezie, kterou někteří lidé začali zbytečně klást proti Wolkerově. Někdy přišel mezi nás Jindřich Hanzl, poznal jsem ho však důvěrněji až mnohem později, až jsem začal psát divadelní scény. Jeho první představení, lépe řečeno programy dělnického recitačního sboru, jsem neviděl. Ač bydlel v té době Wolker u Teigů, viděl jsem ho méně než v dobách Mělnické ulice. Jezdil dosti často do Prostějova, kde se připravoval na státní zkoušku, a čas letí. Přátelili jsme spolu vlastně pouhé tři roky a z toho byl Wolker ještě hodně času nemocen nebo v Prostějově. A přece se to zdá být člověku dlouhé jak celá věčnost. Nezval, Vítězslav: Z mého života, Československý spisovatel, Praha 1978