Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů Kapitola čtvrtá Kázání Toho večera bylo v kostele tolik mladých dívek, že se podobal dostaveníčku andělů. Valérie stála naproti kazatelně. Měla sklopené oči a s napětím poslouchala šumot chrámu. Její líce hořely a byla tak vzrušena, že si nepovšimla misionáře vystupujícího na kazatelnu. Teprve ticho, které se rozprostřelo v kostele, přimělo ji, aby pohlédla vzhůru. Na kazatelně stál misionář s hlavou tchoře a hleděl jí upřeně do očí. Valérie snesla jeho pohled, avšak čím déle trval, tím víc cítila, jak bledne. Její hlava poklesla a Valérie se zahleděla do země. Vtom však již zazněl misionářův hlas: „Já, sluha boží a Kristův misionář, přišel jsem mezi vás, panny, abych vám poskytl nutné poučení a posilu. Všecko, co vám řeknu, je přísně důvěrné a neuslyší to ani váš otec, ani vaše matka, ani vaše provdaná sestra, ani vaši prarodiče. Zapomeň, panno, že je vás mnoho, a ber tuto pobožnost tak, jako bych vstoupil k tobě samotné do tvého panenského pokojíčku, abych s tebou hovořil na místě božím o věcech, které jsou tvým tajemstvím. Ó panno, víš, co jsi? Jsi alabastrové podání ruky v morovém domě plném much. Jsi nádoba, jejíž hrdlo žehnám palcem. Jsi dosud nerozpůlené granátové jablko. Jsi ulita, v níž budou zníti budoucí věky. Jsi poupě, které rozpukne, až dozrá čas. Jsi lodičkou z listu růže na rozbouřeném oceánu. Jsi broskev krvácející červenou krví..." Na ta slova nutkalo cosi Valérii, aby pohlédla vzhůru. Misionář s hlavou tchoře doprovázel svá slova velebnými gesty a z jeho očí padal blesk za bleskem na pole dívčích květinek. Valérie se chvěla. Píseň na panenství, pro něž hledal kazatel stále nové obrazy, dotýkala se samotného těla dívky. Když zakončil litanii na panenství, jal se pokračovati v kázání jiným tónem. Pravil: „Jak dlouho bude ještě otvírána panna hrubou rukou! Jak dlouho se bude podvolovati každému nahodilému pleniteli lásky! Kdybys věděla, panno, že hrubá ruka dotknuvší se tvého ňadra zanechává na něm nesmazatelný otisk, jak bys se zastyděla! Ach, řekneš si. Nikdo nevidí toho otisku, a přece, já ti dokáži, že se mýlíš, že nelze zatajiti poskvrnění, že skvrna křičí. Ty, panno, s jejímaž očima jsem se setkal, máš nejen ňadra, nýbrž i celý břich polepený hanbou. Ó plač, ať alespoň tak smyješ svou pohanu! A ty, kterou mám na mysli, zahal si ještě do dvou sukní svá stehna, a přec mě neoklameš. Jsou jakoby umakána od kominíka, ó, že se nestydíš! A jak to, že se sem vloudila pod jmény panny hříšnice, jejíž lůno se bortí pod doteky sprosté pravice? Ach ubohé lůno! Jsi jako od červů prolezlé nádherné jablko a vzbouzíš mou lítost. Jak jsi zvadlé. Při pohledu na tebe andělé pláčí. Jak zarmucuješ mrzká panno, svého anděla strážce. Když spíš a když on, čistý jak sluneční deska, odkryje tvou košili, aby ti dýchal na život, s jakým zděšením odvrací pohled od tvého dotýkaného lůna." V kostele se ozval pláč. Několik dívek se neopanovalo a zabořilo hlavu do šátečku. Ale misionář pokračoval: „Jak jsi krásná, panno, které se podařilo obejít všecku lidskou hrubost. Vidím tvé tělo, neboť tkaniva uctivě couvají před jeho září. Vidím je, jako by na ně dýchala zima anebo jako by na ně dýchla rosa. Tvé prsní bradavky jsou jako český granát a vysílají přes tvůj šat marnivý blesk. Tvé hrdlo je předlouhý a mnohonásobně stočený klokočový růženec, na jehož zrnéčcích se modlím. Tvá prsa jsou nejčistší přebraná krupice. Tvé břicho je vzrušený zvon ryzí jak zvonek jitřní. Tvé lůno je alabastrová miska, jíž žehnám svým palcem a ukazováčkem..." Valérie opět musela pohlédnout proti své vůli vzhůru do očí toho, který se jí právě dotýkal. Tyto oči byly teď veliké a rozzářené a jejich oslňující světlo působilo, že Valérie neviděla misionářův obličej. Tyto oči oslepovaly její oči a Valérie do nich hleděla, zatímco misionář říkal: „Jsem s tebou sám, panno, na místě strážného anděla, který se raduje blaženě na nebesích z tvé čistoty. Jsem s tebou, skláním se nad tvým ložem a dotýkám se nejsvětějšími oleji na znamení boží křížem tvým úst, hrotu tvých ňader, tvého lůna, které dosud nezhřešilo." A tónem, jejž si vypůjčil misionář od Šalamouna, končil své kázání slovy: „Ó vdávejte se, panny a dcery milosti, aby nevyhynulo veliké město Hospodina. O vdávejte se, ať je celý svět účasten svatebního veselí. Ó vdávejte se, aby odešel od vašeho lože ďábel s prázdnou." Pak udělil misionář pannám požehnání a odešel z kazatelny. Valérie se obrátila. Ale ten, jemuž půjčila svůj šat, nepřišel. Dívky odcházely z kostela uzardělé a se sklopenýma očima. Pokud byly přítelkyně, šly dvě a dvě, neodvažujíce se promluviti. Valérie stála, jako by byla přikována ke chrámové dlažbě. Na její víčka se snášel zvláštní sen, přestože bděla. A teprve když byl chrám bezmála prázdný, opustila jej poslední ze všech. Kapitola dvacátá čtvrtá Oběť Valérie byla rozhodnuta. Teprve teď, když se dověděla, že je Tchoř jejím otcem, našla vysvětlení pro cit, jejž v ní budil tento muž se strašnou tváří. „Ať se děje cokoliv!" Uchopila posadu a slepice zakřičely. Jakmile uslyšel stařec slepičí hlasy, vztyčil se a v očích mu zazářilo. „To jsem já a přináším vám vysvobození." „Mé dítě," řekl Tchoř a do očí mu vhrkly slzy. „Slyšela jsem všechno. Vím, že jste mým otcem. Chci se pro vás obětovati." „Mé dítě," řekl stařec s pláčem. Valérie mu pohleděla do tváře. Neměl již výraz krutého zvířete, které rdousí a vysává slepice. „Jakmile mně sdělil Orlík, že jste nemocen a sláb, odebrala jsem se na trh a ukradla jsem tam tyto chudinky." Tchoř vztáhl ruku po slípce, přiblížil její krk ke svým ústům, avšak jeho chřípí se zachvěla odporem. „Ne, nemohu," pravil. „Oškliví se mi náhle pach slepic. Podej mi zrcadlo, mé dítě." Valérie se rozhlédla po podzemním pokoji a spatřila lesknoucí se předmět, natáhla po něm ruku a podala jej starci. „Jsem opět člověkem," zvolal sklíčeně. „Musím zemříti." Z jeho očí kanuly slzy a stékaly na ruce dívky, která ho hladila. Mé prokletí přestalo. Má moc je tatam. Jsem ubohý stařec, který zemře." „Nezemřete," pravila Valérie. „Nemám síly k zločinu. Mé čelisti zeslábly. Jsem odsouzen k smrti." Valérie uchopila na ta slova jako šílená krk slepice, prokousla jí svými dětskými zoubky hrdlo a přitiskla svá zakrvácená ústa na ústa umírajícího otce, který je vděčně přijal a který je sál horečnými pohyby. „Ještě," řekl. Bledá jako zeď přisála se Valérie znovu ke krvácející ráně slepičino hrdla. Pak znovu a znovu pokračovala ve svém díle milosrdenství, které mělo strašlivý účinek. Z obličeje umírajícího mizela vráska za vráskou a jeho tvář nabyla opět zvířecí podoby. Odpor, jejž pociťovala zprvu Valérie při styku se starcovými ústy, ustupoval zvláštní rozkoši, kterou dosud nikdy nepoznala. Byla stále malátnější a malátnější a hleděla jako hypnotizovaná do očí, jež opouštěla mlha a do nichž se vracel znovu oheň. „Co se se mnou děje?" pravila chvějícím se hlasem. Ten, který se prve svíjel v bolestech, vstal a uchopil dívku do náruče. „Bojím se," pravila. Nesl ji v náruči, skláněl se k jejímu panenskému tělu a vdechoval jeho vůni. V okamžiku, kdy se chystal zneuctít své dítě, ozval se ve sklepení hlas: „Kde jste? Richarde? Přináším vám víno." Stařec se vztyčil a setřel si ze své zvířecí tváře pot. A Valérie, již pojala náhle smrtelná úzkost, spolkla divotvornou kuličku, kterou jí dal Orlík. Nezval, Vítězslav: Karneval, Monako, Řetěz štěstí, Valérie a týden divů, Československý spisovatel, Praha 1980