Josef Kainar: Veliká láska Schůze před průvodem Soudruzi, zahajuji tuto dnešní báseň. Já ze své čestné funkce literáta vítám k nám slunce z rozdělovny zlata, i s jeho paprsky, s našimi devizkami, vítám zde včely provádějící sběr, vítám dál strom, co ze všech atmosfér žene svou mízu do výroby květů. Vítám i pupen, který se má k světu, vítám podléšky i s konvalinkami, vítám zasloužilé pěvce skřivany, vítám celé jaro, jež se dostavilo do této básně. Máji, práci čest! Soudruzi, to jaro letošní je naše. Je naše z gruntu, z hloubi od kořenů až k nebi, na němž dýmy továren kreslí stoupající křivku výkonnosti. Je tolik naše, že už možná zítra (to zítra –– na nás závisí) řekne v parku matka děcku, které pláče: – Na, tu máš hrom, a zahřmi si, – je naše tak, že za rok, za dva roky odemknem ráno srdce jako dům, a už je nezavřeme. Kdo si zavzpomíná na sebe z včerejška, na toho dýchne plíseň jakýchsi omylů, nu, zkrátka – muzeum. – Abych však neodbíhal příliš od tématu, mohlo by se mi připálit: My jsme své jaro neukradli, milí. Neschoval nám je milý bůh pod pultem, v krámku s přírodními jevy. Každá stopka svobodného vzduchu, každý gram zahledění na jehnědy, každý bonbón polibku, a co já vím co ještě, tož třeba každý mráček – balíček, a každá nit, co tvoří textil deště, všechno je splaceno, kdo jinak mluví, lžou, všechno je splaceno s válečnou přirážkou. Kdo platil? Ostravští slevači nadějí, v závodě – horký kov, a doma – chladná bída, platili mostečtí, smrt exekvovala je; platili domkáři, ti čekatýlci ráje, tož ráje farářského: umřeš, dočkáš se – platili v úřadech ti uskřípnutí, malí, kterým plat místo záplaty na lokte přišívali, platily vesnice jako když bičem mrská – tím bičem mrskával pan Mastný z Bodrého – platila města, ztichlá hrůzou krize, člověk člověku vlkem byl, vlk dávil pro peníze – eh, darmo vzpomínat. Dodneška ještě zlobí ta jehla žalu, spolknutá při šití lepších dnů. Své jaro máme splaceno. – Spočtěte hroby! Uprostřed věků socialismus. Uprostřed jara máj. V máji už kvetou zahrady a luka a v máji kvetou naše tábory. Londýnská kukačka z daleka, marně kuká. Tož, u nás nesnese. Tož, mluví hladcí páni, do éteru jak po lese. U nás zní jiná řeč, řeč lidu zpátky k lidu! – – – Až dozní dnes, až horké dlaně zchladnou, pak poslechněte: někdo tleská dál! To rudý prapor tleskat nepřestal. Ať jeho plátno, vzácnou krví prané, nikdy už tleskat nepřestane! Soudruzi, je těsně před průvodem. A nová stránka dějin začíná. Proto já ukončuji naši dnešní báseň. Josef Kainar: Český sen Dítě zítřka Školáče, malé školáče otvírá atlas, větší než je samo. Malinkým prstem v mapě zaloví. Jak je tu všechno krásně zmalováno! Nížiny zelenou, jak mladá jarní pšenka, hory jsou hnědavé, že jsou tam hříbata, a tahle žilka modravá a tenká? V řekách přec bývá modrá voda, ne? My už jsme v mapách skoro jako doma. My už se v mapách nějak vyznáme! Některá hora nosí zimní čapku. A to je ledovec. Tam jednou vylézti, poslal bych domů lístek na památku: mamince pro úlek, a Pavle pro štěstí. Zde šplouchá oceán. Až po samý kraj mapy. Tam kapitáni stojí na můstku a z dýmky pukají, když tajfuny je trápí. Tuhle jsou ostrovy! A tady fjord, a mys, a průplav uzounký! A zase pevnina! Tož dohromady je to koule jediná. Co ta se navrtí! Co ta se naotáčí! A měst je na ní, lidských měst, jak máku na koláči... Prstík je sbírá, vybírá v tom horkém dětském snění. Maličký, počkej! Což je tvůj ten svět? A podiví se školáče. – A není? – Taková láska Starý pán kupuje kytičku. Dlouho a dlouho ji vybírá, aby se kytička líbila stařičké paní. Dlouho a dlouho, závěj let, ctí se a znají se nazpaměť. Když jeden v křesle zadřímá, druhý též klímat začíná, taková je to láska. Starý pán, jestřábek šedivý, poctivě kroužil a bojoval. Mýlil se, mýlil, ale přece nelétal příliš opodál. Když letěl jestřáb, letěl s ním přes širá pole malý stín. Co viděl jestřáb ze své výše, tím na zemi stín prošel tiše. Zkusili, zhlédli, procítili. On shora, ona na zemi. Vyvedli k slunci jestřábky, tři odvážné a krásné syny. Nevrátili se z Osvětimi. Vzduch je dnes ostrý. Ale oni cítí v něm pravdu synů kvést. Jim oběma vzduch v bouři voní. Starý pán kupuje kytičku. Dlouho a dlouho ji vybírá, aby se kytička líbila stařence, sněžence. Kainar, Josef: Vybrané spisy 2, Československý spisovatel, Praha 1989