|
Josef Kainar: Člověka hořce mám rád Královský večer Tramvají první nepřijela. O to nic, v tom je ona celá. Nejede druhou, nejsme kalní, účesy jsou teď velmi medúzální. Nejede třetí, to se budí úly, při čtvrté vejde čarodějka sladká nožkama svýma do papežské buly. Při páté město světla zažíhá, a to pro tvé autodafé zaživa. Bude to krásné! Noc je blíž a blíž. Devátá tramvaj přivezla by myš, zrozenou v tom nejlevnějším sýru. Dvanáctá tramvaj zvoní po vesmíru. Jede z ní na bílé velbloudici v čele vezírů a jiných dromedárů královna ze Sáby a veze spousty darů. Pralinky očí, řasy jako klece, úsměvy bílé jako rýže v mléce. Vezírové, ti jen civí zdáli. Asfalt a palmy. – Dobrý večer, králi! – Josef Kainar: Lazar a píseň Kocourek Kocourku milej, čerte můj, já pro tě pláču. A přece mlíčko jsem ti nalívala do talířku pěkně kvítečkovanýho už zrána, před školou, abys mi nevyhládl, než se k tobě vrátím. Vpodvečer, to jsme si povídali, já jsem tě hladila, a tys byl elektrickej, a jenom předls, jak ti bylo dobře. Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky. Tu o myšce, co zlobila svou mámu, tu o měsíčku, malým čaroději, co přičaroval kočce zvonek na ocas, a vykládals mi o dalekým zámku, kde všecko piští podle princezny, a ta si leží na gauči, jí sýr, a je tak smutná. Kocourku černej, kampak ses mi poděl? Kdybys mi tlapkou slůvko naškrábal, ale ty nic. Propad ses do zlý noci. A mně se nechce nic než stýskat si a brečet. Táta se s mámou ustavičně hádá, přišlo k nám psaní, modrý, od soudu. Má kamarádka Jana už mě zradila. Strašně se chlubí, půjde na trvalou, ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz. To se ví, knížku o Amundsenovi, tu mi v té zradě vrátit nemá čas. Strašně si přeju stát se Amundsenkou a odjet na sever svou malou pevnou lodí, do věčné noci, kde kry praskají, a chtěla bych si čítat z knížek při polární záři a námořníkům ve svátek upéci medvěda. Přeju si odjet, obzvlášť na Špicberky. Je sice chyba, že tam nejsou myši, no ale mléka, kondenzovanýho, na mojí lodi měl bys dost a dost. A velmi často rybu, však my dva se známe. Prosím tě, vrať se. Vezmu si tě s sebou. Co se tě člověk všude nahledá! Kocourku drahý! Čerte škaredá! Pes Takový pes když vyjde za město, celej se vyjeví. No taky panebože! Ty modrý nebesa, jeden se nedoštěká, a jenom jemně, řídce zadrátovaný, a holý hlíny, že ji nevyhrabeš, kdybys měl pracek vosumdesát vosum, a nejvýš předvčírem tu trajdal starý králík, tak stařičký, že ohrnoval nos nad celým světem včetně potkanů. Tu nejsou vozidla a jiný tichý stvůry, co nekoušou, jen drtějí a sviští, tu nejsou lesy nohavic a lýtek, co pochodují jako v Šekspírovi v ty scéně, kdy se Makbet jenom diví. Takový městský pes když vyjde za město, zešílí vlastně, celej, s chlupama. A po celý pak další jeho žití, když ho poškrábete trochu za ušima a když mu hodíte pár uňahňaných slov, abyste našli voddanost v těch smaragdových zracích, – co, vy si ještě myslíte, že máte doma psa? Budete zlá Esli se vám vrátí, jako mně se vrátil, po roce, po dvou, tichej, naměkko, s očima jak černý díry do zdi, knoflíky zutrhaný – bodejť, to se zná, když cloumá vášeň, kdo by myslel na nit – když se vám vrátí, jako mně se vrátil od sirky vyhořelej, duši zmačkanou, jako ty dopisy na špatnou adresu – tady je marný malovat si něco. To není zvednout vázičku, otřít prach z piána a znovu postavit. Co bylo, to se nenavrátí, nikdá. A kdybyste i miliónkrát chtěli, on vědět nebude, jak stoupnout na kterou, a vy budete zlá. A vodovod vám bude v bytě kapat a každý dobrý slovo ubije, a kytky v oknech, nač? Už ani slzama je nezalijete, a dyž, tož zajdou, chuděrky, to na tu hořkou sůl. Né, už se netěšte. I dyby se vám vrátil, budete zlá, to musí být, a to je svatý, černý vaše ámen. Tácek v prstech Někteří lidi moc to uměj s dětma. Ty haranti se jenom na ně třesou, a strejčku sem, a strejčku tam, a von nic nedělá, cukroví nedá, von je nepoplácá, von si je shání ze sebe jak mouchy, a přec je pro ně svatej Holahej. To mě se děcka, řekl bych, až bojej. Ve čtvrtek večer dlívám v Páráčků, přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím, a pořád dokola. Já přece nejsem dědek huňatá, já nemám voči jako černý špunty od flašky s jedem, nejsem krkavec, a esli sem chtěl dvakrát koho zabít, tož vy byste se nezvládli, já ano. Ale si myslím, jak ten tácek točím, že příčina je mimo mě a jiná. Já pro lidstvo sem votevřený okno a do srdce mi sáhne, kdo jen chce. A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím, v srdci mi něco nadosmrti zkazil, něco z něj vzal, tož se mě děcka bojej. Kdybych měl já to sebemenší zdání, kerej to byl, a možná taky kerá, potřetí bych se asi dobře nezvlád. Největší štěstí, to je dycky to, za kerý nemůžeš. A neštěstí, kerý sis nezavinil. |