Velemir Chlebnikov: Bobeóbi Bobeóbi zněla ústa. Veeómi zněly oči. Pieéo zněly brvy. Lieeej – zněl ovál líček. Gzi – gzi – gzeo řetěz zněl. Tak na plátně jakýchsi souvztažností vně rozměrů žila Tvář. Velemir Chlebnikov: Ze zápisníků Již Mallarmé a Baudelaire mluvili o zvukových souvztažnostech slov a o zraku sluchových vidění a zvuků, majících svůj slovník. V článku „Učitel a žák" jsem před sedmi lety dal jakýs takýs výklad oněch souvztažností. B neboli jasně červená barva, proto tedy bobeóbi, M – modř, a proto veeómi – modré oči, pieeo – čerň. Není divu, že se Toporkov nechápavě smál, neznaje onen výklad, a pohlížel na verše jako divoký kavkazský osel na lokomotivu, nechápaje jejich smysl a význam. Velemir Chlebnikov: Náš základ 1. Slovotvořičství […] Jazyk je zřejmě stejně moudrý jako příroda, a my se pouze úměrně rozmachu vědy učíme ho číst. Někdy může sloužit luštění odtažitých úloh. Tak se pokusíme s pomocí jazyka změřit délku vln dobra a zla. Moudrostí jazyka je už dávno objevena světelná povaha světa. Jeho „já" se kryje s životem světla. Skrze mravy prosvítá oheň. Člověk přichází „na světlo světa" s jeho krajní rychlostí 300 000 km a sní o „onom světě" s rychlostí převyšující rychlost světla? Moudrost jazyka šla před moudrostí věd. Máme-li dvojici takových slov jako dvůr a tvor a víme-li o slově dvořané, můžeme sestrojit slovo tvořané – tvůrci života. Nebo, známe-li slovo zemědělec, můžeme vytvořit slovo dobodělec, tj. nazvat přímým slovem lidi obdělávající svou dobu jako zemědělec svou roh". Vezměme však slova: světodělec, anebo hrávo, hravda nebo shravovat; všimnete si, že zde záměnou p na h jsme přešli z oblasti slov právo, pravda, spravovat v oblast hry, hravosti. Jménům řek Dněpr a Dněstr – vodního toku, tekoucího po dně s prahy, a toku prudkého, strhujícího – můžeme vytvořit slovní obdoby Mněpr a Mněstr (Pětnikov), jakožto výraz pro řinoucí se proud osobního vědomí, krásné slovo Hněstr – rychlý zánik; nebo volněstr: lidový volněstr, nebo ohněpr, ohněstr; sněpr a sněstr – od slova sen, snění. Zdál se mi sněstr... Slovu pěvec odpovídá věvec, obdobou sloves pěji – věji: „Toť laskavý pěvec věvce..." Slovu tu-zemec odpovídá tu-temec. Slovo břitva dává právo na tvar mřitva, nástroj smrti... Slovotvořičství – odpůrce knižního kamenění řeči. Opírajíc se o to, že se ve vsích podél řek a v lesích jazyk dosud tvoří, každou chvíli vytvářeje slova, jež buď umírají, nebo získávají právo na nesmrtelnost, přenáší toto právo do života písemnictví. Nové slovo musí nejen být vysloveno, ale i být zacíleno k nazývané věci. Slovotvořičství neporušuje zákony jazyka. Jiná cesta slovotvořičství je – vnitřní skloňování slov. Osidluje-li soudobý člověk zbídačené vody řek mračny ryb, pak řečedělství opravňuje zabydlování zchudlých via jazyka novým životem, vymřelými nebo neexistujícími slovy. Věříme, že v nich znovu procitne život jako v prvních dnech stvoření. 2. Zaumný jazyk Význam slov přirozeného, běžného jazyka je nám jasný. Jako si chlapec při hře může představovat, že židle, na níž sedí, je opravdový živý kůň, a židle mu tedy za hry nahrazuje koně, tak i v mluvené a písemné řeči maličké slovo slunce v podmíněném světě lidské mluvy nahrazuje nádhernou, vznešenou hvězdu. Vznešené, klidně zářící těleso, zastoupené slovní hračkou, ochotně souhlasí s třetím a druhým pádem, jimž se podrobuje jeho náměstek v jazyku. Avšak tato rovnost je podmínečná: zmizí-li slunce opravdové, pak zbývající pouhé slovo „slunce" nemůže zářit na nebi a zahřívat zemi, země zmrzne a změní se ve vločku sněhu v pěsti vesmírného prostoru. Rovněž dítě, hrající si s loutkami, může upřímně prolévat slzy, když jeho uzlíček hadříčků umírá, jsa smrtelně nemocen; může vystrojit svatbu dvou hadrových panáčků, naprosto stejných, v nejlepším případě s placatými, tupými konci místo hlav. Za hry jsou tyto hadříky živými, opravdovými lidmi se srdcem a pocity. Odtud pojetí jazyka jakožto hry s loutkami; v ní jsou z hadříků zvuku sešity loutky pro všechny věci na světě. Lidé mluvící jednou řečí – jsou účastníky oné hry. Pro lidi mluvící jinou řečí jsou zvukové loutky oněch – pouhou sbírkou zvukových hadříků. Je tudíž slovo – zvukovou loutkou, a slovník – sbírkou hraček. Ale jazyk se přirozeně vyvíjel z malého počtu základních jednotek abecedy; zvuky souhlásek a samohlásek byly strunami oné hry se zvukovými loutkami. Ale vezmeme-li v úvahu skladbu oněch zvuků ve volném pořádku, např. bobeóbi, nebo dyr bul ščil, nebo manč! manč! či breo zo! – pak taková slova nepatří k žádnému jazyku, ale zároveň něco říkají, cosi nezachytitelného, přece však existujícího. Dovoluje-li zvuková loutka „slunce" v naší lidské hře, aby ubozí smrtelníci tahali velkolepou hvězdu za uši a vousy rukama, všelijakými pády, s nimiž by se nikdy nesmířilo opravdové slunce, pak jsou hadříky slov, které přece jen ne poskytují loutky slunce. A přece jen jsou to tytéž hadříky a jako takové něco znamenají. Ale ježto vědomí přímo neskýtají nic (nehodí se ke hře s loutkami), jsou tato svobodná seskupení, hra hlasu vně slov, nazvána zaumným jazykem. Zaumný jazyk – to jest řeč za hranicemi umu. Srovnej „Zářečí" – místo ležící za řekou, „Zadonština"– za Donem. To, že v zaklínadlech a zaříkadlech zaumný jazyk převládá a potlačuje rozumný, dokazuje, že má zvláštní moc nad vědomím, zvláštní právo na život vedle rozumného. Ale je způsob, jak učinit zaumný jazyk rozumným. Vezmeme-li nějaké slovo, řekněme číška, tu nevíme, jaký význam má pro celé slovo každý jednotlivý zvuk. Ale kdybychom sebrali všechna slova s počátečním zvukem č (číše, čelo, čber, čepec atd), pak všechny ostatní zvuky se vzájemně vyhladí a společný význam, který mají tato slova, bude významem č. Porovnáme-li tato slova na č, zjistíme, že všechna označují nějaké těleso obalené druhým; č znamená obal, povrch. A takto přestává být zaumný jazyk zaumným. Stává se hrou, založenou na pochopeném smyslu abecedy, novým uměním, na jehož prahu stojíme. Zaumný jazyk vychází ze dvou předpokladů: 1. První souhláska obyčejného slova řídí celé slovo, přikazuje ostatním zvukům. 2. Slova začínající touž souhláskou sjednocují se jedním a týmž pojmem a letí jakoby z různých stran v jeden a týž bod rozumové úvahy. Vezmeme-li slova číše a čúcha, vidíme, že obě slova řídí, oběma slovům nařizuje zvuk č. Seřadíme-li různá slova začínající na č: čepec, činovať, česno, čéška, čupřina, čapka, čechel a číše, čáry, čber, člun, čelo, čeřen, čerpák – vidíme, že všechna tato slova se setkávají v počátečním bodu dalšího obrazu. Ať je to čúcha nebo číše, v obou případech objem jednoho tělesa (nohy nebo vody) vyplňuje prázdnotu druhého tělesa, jež zastupuje jeho povrch. Odtud čáry jako kouzelný povlak, spoutávající vůli očarovaného jako nádoba vodu, odtud číhati, to jest – být číší pro vody budoucnosti. Tudíž č není jen zvuk, č je jméno, nedělitelné tělísko jazyka. Ukáže-li se, že č má ve všech řečech jeden a týž význam, pak je vyřešena otázka světového jazyka: všechny druhy obuvi se budou jmenovat če nohy, všechny druhy nádob če vody; jasně a prostě. V každém případě chata znamená chatu nejen v ruštině, ale i v egyptštině. V v indoevropských jazycích znamená víření. Opírajíce se o slova chata, chýše, chalupa, chlév, chrám, chatrč – zjistíme, že ch má význam přehrady mezi bodem a pohybujícím se k němu jiným bodem. Význam v je víření jednoho bodu kolem druhého, nehybného. Odtud – vír, vůl, vrata, vánice, vichr a mnoho jiných slov. M – dělení jedné veličiny na nekonečně malé části. Význam L – přechod tělesa protáhlého po ose pohybu v těleso protáhlé dvěma směry, přetínajícími dráhu pohybu. Například plocha louže a kapka lijáku, loďka, lano. Význam Š – splynutí povrchů, zrušení hranic mezi nimi. Význam K – nehybný bod, přitahující svazek pohybujících se bodů. Takto je tedy zaumný jazyk zárodek budoucího světového jazyka. Jen on je s to sjednotit lidi. Rozumné jazyky je už rozloučily. Chebnikov, Velemir: Čmáranice po nebi, přel. J.Taufer, Odeon, Praha 1974