|
T.S.Eliot: Pustina
I. Pohřbívání mrtvých Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti. Zima nás hřála, přikryla zem sněhem zapomnění, sytila uschlými hlízami tu trošku života. Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě, pak v slunci jsme šli do Hofgartenu, dali si kávu a hodinu si povídali. Bin gar keine Russin, stamm' aus Litauen, echt deutsch. A jako děti jezdili jsme k mému bratranci arcivévodovi, svezl mě na saních, a já se bála. Řekl: Marie, Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce. V horách se člověk cítí volný. Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih. Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš, netušíš, synu člověka, znáš jen změť skácených model, do nichž pere slunce, uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost a suchý kámen crkot vody. Jen pod touto rudou skálou najdeš stín, (zajděme do stínu té rudé skály), a ukážu ti něco jiného než ranní stín, jenž kráčí za tebou, a večerní, jenž zvedá se ti vstříc; ukážu ti strach v hrsti prachu. Frisch weht der Wind der Heimat zu: Mein Irisch Kind, wo weilest du? „Před rokem dals mi prvně hyacinty; říkali mi pak dívka s hyacinty." – Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé, ztratil jsem řeč a oči se mi mátly, živ ani mrtev, nic jsem nevnímal, zahleděn v srdce světla, do ticha. Oeď und leer das Meer. Madame Sosostris, slavná věštkyně, moc nastydla, a přece s hříšnými kartami platí v celé Evropě za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla, je vaše karta, utonulý fénický mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.) Tohle je Belladonna, Paní skalisek a paní situací. To je muž s trojí holí, tady Kolo, zde jednooký kupec, a ta karta je prázdná, značí, co má na zádech a co já nesmím spatřit. Oběšenec tu není. Pozor na smrt utopením. Vidím dav kráčející v kruhu. Díky. Vyřiďte drahé paní Equitonové, že horoskop jí sama přinesu: dnes člověk musí být tak opatrný. Neskutečné město, pod hnědou mlhou v zimním svítání Londýnským mostem proudil dav tak hojný, že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný. šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce, a každý zíral na zem před sebou. Pak sešli třídou krále Williama k Marii Panně woolnothské, jež hluše odbila poslední tón deváté. Spatřil jsem známého a křikl na něj: „Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae! Mrtvola, co sis loni zasadil v zahradě, klíčí? Letos pokvete? Či náhlé mrazy zžehly její záhon? Drž stranou Psa, je přítel člověka a drápy mrtvé z hrobu vyvléká! Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!" T.S.Eliot: Poznámky k Pustině Podnětem nejen k názvu, ale i k plánu a k mnoha jednotlivým symbolům v básni byla kniha Jessie L. Westonové [1850-1928] o legendě o svatém grálu: From Ritual to Romance (Od rituálu k rytířskému románu, Cambridge). Kniha J. L. Westonové, které za tak mnoho vděčím, objasní obtížná místa básně opravdu mnohem lépe, než to mohou učinit mé poznámky; a doporučuji tuto knihu (nehledě k její velké zajímavosti) každému, kdo se domnívá, že takové vysvětlení básně stojí za námahu. V celkovém pojetí vděčím ještě jinému antropologickému dílu, které hluboce ovlivnilo naši generaci; mám na mysli dílo J. G. Frazera [skotský antropolog, 1854-1941] The Golden Bough [znamená nejen Zlatá větev, ale i Jmelí]; čerpal jsem zvláště ze dvou svazků Adonis, Attis, Osiris. Každý, kdo se seznámil s těmito díly, ihned pozná v básni určité souvislosti s vegetačními obřady. I. Pohřbívání mrtvých [Duben je nejkrutější měsíc atd. – srv. vegetační obřady.] [Stambergersee – též Würmské jezero, jižné od Mnichova.] [Hofgarten – něm. dvorní zahrada.] [Bin gar keine Russin, stamm' aus Litauen, echt deutsch – něm.: Nejsem vůbec žádná Ruska, pocházím z Litvy, čistá Němka.] synu člověka – srv. Ezechiel II, 1. uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost – srv. Kazatel XII, 5. [ukážu ti strach v hrsti prachu – Sibyla si vyžádala od boha Apollóna tolik let věku, kolik držela v dlani zrnek písku. Viz moto.] Frisch weht der Wind / der Heimat zu: / Mein Irisch Kind, / wo weilest du? – viz Wagner: Tristan a Isolda I, verše 5-8. [Něm. doslova: Vane svěží vítr / k domovu: / Mé irské dítě, / kde [prodléváš?] Oeď und leer das Meer – viz tamtéž III, verš 24. [Něm.: Pusté a prázdné je moře.] Tohle, řekla, je vaše karta atd. – Nevyznám se v přesném složení tarokových karet, od kterých jsem se podle svých potřeb zřejmé odchýlil. Oběšenec, existující v tradičních kartách, vyhovuje mému záměru dvojím způsobem: protože v mé mysli souvisí s Frazerovým Oběšeným bohem a protože si ho spojuji s postavou v kápi v pasáži o cestě učedníků do Emauz ve zpěvu V. Fénický mořeplavec a kupec se objeví ještě později; také „dav", a smrt utopením se vyskytuje ještě ve zpěvu IV. Muže s trojí holí (skutečnou tarokovou kartu) si zcela libovolně spojuji se samotným Králem rybářem. [V legendě o svatém grálu se chorobou nebo neplodností Krále rybáře proměnila jeho země v pustinu. Obdobnou víru nacházíme u některých afrických kmenů. Trojí hůl tady znamená trojí oporu člověka, viz Datta, dajadhvam, damjata ve zpěvu V.] [Ty perly byly jeho oči – Shakespeare: Bouře I, 2.] Neskutečné město – srv. Baudelaire: Londýnským mostem proudil dav tak hojný – srv. Peklo III, 55-57: [Londýnský most – není druhové označení, ale název určitého mostu v Londýně.] šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce – srv. Peklo IV, 25-27: hluše odbila poslední tón deváté – jev, kterého jsem si často povšiml. [Srv. též Lukáš XXIII, 44: I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté.] [Mylae – nyní Milazzo, přístav na Sicílii, dějiště námořního vítězství Římanů nad Kartágem r. 260 př.n.1.] Drž stranou Psa, je přítel člověka – srv. žalozpěv ve Websterové Bílém ďáblovi. [Tam znějí tyto verše: Drž stranou vlka, je nepřítel člověka atd. Celý obraz o zasazené mrtvole rovněž souvisí s vegetačními obřady.] hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère! – viz Baudelaire, předmluva ke Květům zla [franc.: pokrytče čtenáři – můj bližní – můj bratře!] |