|
Zuhair ibn Abí Sulmá chválí Sinána
nasíb: Čí je to ležení v údolí Fadfadu vyryté jak nápis v kameni? Salmá. Tehdy zde byla, slib lásky nevyplnila. Tehdy mě zajala narudlou šíjí, ohebnou, vznosnou jak větve akácií, mečem svých zubů taseným, polibkem temným jako dým. wasf: Nech vzpomínání na ženy a ujeď na hřbetě velbloudice divoké jako osel splašený, uprchlý tulák, který jak kalená střela útočí na družku s bílými pruhy vespod těla. Neopustil ji ani na chvíli, když na vrcholku Sawá léto trávili. V zimě jsou jejich trupy vyhublé jak hrot oštěpu oblýskaný a tupý. V obavách, že je v nečekané chvíli objeví lovec u vody, kam chodí pít, ukrytý na čekané, hned běží tam, hned běží sem, až po něm stéká pot a kamení odskakuje pod kopytem. Tráví noc v neklidu, spánek k nim cestu nenajde, dokavad příští den nevyvěsí svá znamení, s družkou svou, žízní ochablou, mizí v houštině rudého karkadé. Zdáli se blyští voda v prameni. wasf: Má velbloudice uhání jak osamělá gazela, když pátrá s mláďátkem po pastvině, kde by zmizela, a v zaujetí nad každou písčinou s porostem, kde stéká ranní rosa a chladivá je zem, ztratí je z dohledu, když přijde na ně vrah, a kůži v doupěti, poslední stopu, pokrývá prach. Tu po noci, když roztrhne se temna záclona, těká bezradně po písku, nevědouc, kde sama dokoná. Víš, jakou krásu znamená ta smolná čerň, jako by na boku byla dehtem natřená? madh: Teď míří napříč pustinou jak mračno zářící a šedě pruhované a k Sinánovi směřuje jak o závod, setkat se s ním, když světlo šťastné hvězdy plane. Jsi dobrý, Sinané, když v čase nepohod v tvých ohradách, okolo ohniště za chladných dní, se tísní lidé potřební a když tvůj pohostinný stan chudobným pocestným naznačí, kde je jim pokrm přichystán. Svůj lid jsi naučil, že jako ty si cení – snad tomu nelze ani jinak být – obezřetnosti, zbožnosti, odpuštění i těm, kteří dovedli ukřivdit. Není na světě krutých ran, aby tě zdolaly, i když je nejeden muž jejich žárem spalován. Neohromí tě. Osud se o tebe tříští jak o skály. Do boje táhneš s pancířem, který jak rybník blýská se severním větrem hýčkaný. Indický meč s ním na kráse si nezadá. Mávneš-li jím, zazvoní břit jak šakal, který uhání k roklině vodou se napojit. |